Náš letní tábor aneb Jak jsme jeli do Srbska nebo (ne)lezli do koruny stromu

V polovině července jsme pro děti kolegů uspořádali příměstský letní tábor. Každý z pěti dnů jsme se snažili navštívit jinou lokalitu. Hned druhý den jsme zamířili vlakem podél Berounky. Túra zprvu působila šok. „Vážně jedeme až do Srbska? To není možné!“ Nápis však byl vysázen bílým na modrém nádražní budovy. Pětikilometrový okroužek nás dovedl ke známé vyvěračce Českého krasu, prameni Koda a potom do bezpečné a veřejně přístupné jeskyně, kde účastníky čekala šifrovačka. Kromě vlastního programu děti zaujala i jeskyně samotná. „Co je tam vzadu? Můžeme se tam podívat? Támhle je díra a někam vede!“ bloumaly baterkou okolo škvírky ve skalní stěně.

Třetího dne jsme se vypravili na lekci softballu do areálu bohnických Joudrs. Zahájili jsme hrou s míčky, obědem, pečlivou rozcvičkou a pak vylehčenou verzí pálkařské hry. Účastníci byli motivováni trojnásobnou porcí zmrzliny, pokud by na jeden odpal trefili až dalekou trávu. Kdo ví, třeba se některá dětská duše nechá pohnout k lásce ke sportu a už od září bude dojíždět na konečnou autobusu po vlastní ose.

Ve čtvrtek mělo krápat, i pustili jsme se do Zemědělského muzea. Přiznám se, že jsem tam jako dítě nikdy nebyl, vždycky jsme zatočili vedle do technického, a nyní jsem zůstal u vytržení z kvality, jakou se k nám expozice řítily. Žádné studené zasklené všednosti, na které smíme spočinout pouhým zrakem. Kdo vydržel a podíval se i do sklepa, mohl se svézt na jednom z miniatur traktorů a valníků. Následoval orientační běh po letohrádku Hvězda. Družiny dostaly bravurně zpracované materiály se zakreslenými a nafocenými body, kterými je třeba proběhnout… nebo aspoň projít, protože pro hrozbu kapek deště měla část osazenstva poloholiny namísto tenisek.

Dýchlo na mě, jak moc se změnily poměry, jak moc nám stoupá životní úroveň a klesají některé schopnosti, generace po generaci. V encyklopediích Miloše Zapletala můžete ještě běžně najít zmínky o stanovištích, kde děti osmdesátých let šplhají čtyři metry do koruny stromu, na úroveň fáborku připraveného vedoucím. Za prvé bych tam sotva vyšplhal sám, za druhé by mě dnes zavřeli, pokud bych děti nechal šplhat na strom do takové výšky bez jištění. Všechno je bezpečnější a každé dítě má v kapse telefon – únik z nudy a tvořivosti. Jedním z úkolů bylo zjistit indicii napsanou z horní strany poměrně nízké zídky. Nepokusil se tam však vylézt nikdo; nakonec jsme přišli na pozici, kde byl nápis vidět i ze zdola. Co můžu dětem předat, aby na tom nebyly se svými schopnostmi ještě o moc hůř než já? „Pěkně se podíváme na mapu… umíš mi říct, kudy jsme proběhli? Když je jedna zeď obory támhle a druhá támhle, kde asi stojíme? Když žaludy rostou na dubu a tohle je žaludový list, co to může být za strom?“ Je možno, že stimul v podobě hraček zavěšených na stromy spojil pár synapsí, aby účastníci za pár let sklidili orientaci v prostoru. Jedna dívka si nečekaně odnesla (byť možná jen dočasnou) znalost kombinačních čísel.

Milým překvapením byl závěrečný den, kdy se děti s vervou a chutí vrhly do odpoledního programu – připravíme pohoštění rodičům. Někdo zdobil balónky, jiný lepil barevné proužky, další krájel mozarellu, tamten připravoval sendviče a aranžoval rajčata. Udělat překvapení pro rodiče, to každé dítě rádo. A kdo by se přesto nudil, mohl si zatočit na kole smůly. „Můžu si zatočit?“ „Můžeš.“ „Vytvoříme pro každé políčko úkol!“ „Tak jo.“ „Padla mi pětka! Co mám dělat?“ „Tak třeba… deset kliků?“ Jiné dítě se ozvalo: „Je to pětka, mělo by jich být pět!“ A tak vzniklo kolo smůly, kde děti stály frontu na to získat kliky, dřepy nebo přinejlepším nový pokus na točení. „Proč děti motivovat zmrzlinou, když to lze
trestem?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou.

Jeden chlapec nás neustále informoval o stavu věcí ve svém životě. Jeden příklad za všechny – v momentu, kdy jsem pobíhal po okolí a chystal nadcházející program, mne prioritně tahal za ruku, volaje: „Edvarde! Edvarde!“ Řekl jsem si, že situace může být vážná, a proto jsem k němu sklonil hlavu, abych zvěděl, co má hoch na srdci. Sdělení bylo natolik fascinující, že jsem pak všeho nechal a běžel si je slovo od slova poznamenat… Když si zjednal mou pozornost, řekl prve se dlouze zamysliv: „V medevilu jedna chodí, myslím, myšky nebo ty ruky.“ Co je medevil jedna jsem samozřejmě neměl ani ponětí.

Je krásná i neznalost sociálních situací, kdy se běžně stane, že dítě, konečně dobyvši blízkost dospělého, jme se vyprávět mu dojmy, aniž pozoruje, že na dospělého mluví ještě další účastník či dva. Vznikají tak groteskní situace, kdy je dospělý hermeticky obklopen ze všech stran a pingponguje jednu větu po druhé (zná zřejmě každý rodič). Dospělý se pak snaží párovat děti mezi sebou: „Teď mluví Bedříšek. Josífku, neříkej to mně, ale nám všem. Ano, dobře, chci slyšet vtip, ale možná by jej chtěli slyšet i kamarádi,“ a jemně děti dokormidluje k vzájemným vztahům, o které jde. Několikátý den tábora stoupne vzájemná důvěra a děti si hrají již i mezi sebou. A po týdnu už jsme mohli říci: „Ne, už nechci slyšet další vtip, prosím, již jsi jich říkal na deset.“

Autor:

Komentáře (3)

  1. Petra říká:

    Děkuji Vám všem za práci s dětmi a skvěle vymyšlený program, který dokážu posoudit jen podle toho, že holky po příchodu domů mlčely a šly brzy spát ;-D

    • Edvard Rejthar říká:

      Haha, děkuju! :)

Zanechte komentář

Všechny údaje jsou povinné. E-mail nebude zobrazen.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.