Francouzská expertní komise vydala v roce 2024 zprávu o dopadech obrazovek na děti a dospívající. V duchu vlastní kultury ji snad ani nemohla nazvat trefněji: Enfants et écrans: À la recherche du temps perdu – Děti a obrazovky: Hledání ztraceného času.
Odkaz na Marcela Prousta je elegantní, ale především věcný. Čas strávený před obrazovkou totiž není jen údajem ve statistice. Je to čas, který může chybět ve spánku, pohybu, soustředění, vztazích i docela obyčejné nudě, která je pro vývoj dítěte rovněž důležitá. Ne každý čas před obrazovkou je samozřejmě promarněný. Problémem je jeho nepřiměřený rozsah a vytlačování jiných důležitých aktivit.
Zpráva proto neřešila pouze nevhodný obsah. Popsala širší problém postupného podřizování dětské pozornosti komerčním digitálním službám a navrhla odstupňovaný přístup k obrazovkám, telefonům a sociálním sítím podle věku dítěte.
Francouzský parlament tento týden schválil návrh zákona, podle něhož má být osobám mladším patnácti let zakázán přístup k online sociálním sítím. U nově vytvářených účtů se má pravidlo uplatňovat od 1. září 2026. Na přístupové účty založené před tímto datem se má zákaz vztahovat o čtyři měsíce později. Než se však z návrhu stane platný zákon, musí být dokončen celý schvalovací proces.
Je to politicky důrazný krok. Současně ale potvrzuje francouzský sklon nejprve stanovit ambici a teprve potom domýšlet, jak ji prakticky naplnit.
Francie se dlouhodobě snaží udávat směr evropské digitální regulaci a nový zákon do této ambice dobře zapadá. Přehlédnout nelze ani ambice Emmanuela Macrona, jehož druhý prezidentský mandát skončí v roce 2027. Ochrana dětí před sociálními sítěmi se tak může stát jednou z viditelných součástí jeho politického odkazu.
Za politickou rovinou však stojí skutečný problém. Významná část rizik totiž nespočívá jen v jednotlivých škodlivých obsazích, ale také v samotném způsobu, jakým jsou digitální služby navrženy a jak fungují.
Nejde jen o účty
Návrh zákona na ochranu nezletilých před riziky spojenými s používáním sociálních sítí nehovoří pouze o zákazu založení nebo držení účtu. Osobám mladším patnácti let přímo zakazuje přístup ke „službě online sociální sítě poskytované online platformou“ – l’accès à un service de réseaux sociaux en ligne fourni par une plateforme en ligne.
Francouzský zákon přitom nevytváří úplně novou definici sociální sítě. Odkazuje na pojmy online platformy a služby online sociální sítě používané v článku 6 francouzského zákona o důvěře v digitální ekonomiku, které vycházejí z evropského digitálního práva. Rozhodující tak není jen označení služby, ale především její funkce – zda umožňuje uživatelům propojovat se, komunikovat, sdílet obsah a objevovat další lidi či obsah.
Francouzské accès je terminologicky i věcně širší než prostá registrace. Zatím není úplně jasné, zda má zákaz dopadat pouze na používání sociální sítě prostřednictvím účtu, nebo také na sledování veřejně dostupného obsahu bez přihlášení. Podstatná je ale samotná logika: zákaz nemíří pouze na účet dítěte, nýbrž na sociální síť jako prostředí.
Zákon zároveň stanoví výjimky pro online encyklopedie, vzdělávací a vědecké katalogy a platformy určené k vývoji a sdílení open-source softwaru nebo otevřených digitálních vzdělávacích projektů. Francie se tak alespoň v základní rovině snaží odlišit sociální sítě od služeb, jejichž hlavním účelem je přístup ke znalostem, vzdělávání nebo spolupráce na otevřených projektech.
To odpovídá širšímu francouzskému přístupu. Paříž se neptá jen, zda má dítě účet na TikToku nebo Instagramu. Ptá se také, jakou část jeho života digitální služby zabírají a jak ovlivňují zdraví, spánek, vzdělávání, vztahy a schopnost soustředit se.
Proto zákaz sociálních sítí nestojí sám. Francie omezuje používání mobilních telefonů na základních a nižších středních školách již od roku 2018. Nový zákon tento přístup rozšiřuje také na lycées, tedy střední školy, přičemž konkrétní režim a případné výjimky mají upravovat jednotlivé školy. Přidávají se digitální pauzy, zdravotní doporučení a vzdělávání dětí i rodičů.
Postupně tak vzniká širší představa digitálního dospívání, v níž děti získávají přístup k technologiím podle věku a připravenosti. Věková hranice zde není jen údajem ověřovaným při registraci. Má se stát společenskou normou.
A to je možná nejzajímavější část francouzského přístupu. Pokud společnost přijme, že dítě v určitém věku sociální síť nepotřebuje a že jeho nepřítomnost v tomto prostředí nemusí znamenat společenské vyloučení ani důvod k obavám rodičů, může právní pravidlo skutečně změnit očekávání rodin, škol i samotných dětí.
Paříž nezačíná od nuly
Současný návrh není prvním francouzským pokusem věkově omezit sociální sítě. Takzvaný zákon Marcangeli již v roce 2023 stanovil digitální plnoletost na patnáct let a požadoval rodičovský souhlas u mladších uživatelů. Jeho hlavní mechanismus ale nebyl uveden do praxe, mimo jiné kvůli evropským pravidlům a rozdělení pravomocí.
Nový návrh proto mění právní konstrukci. Místo přímého příkazu platformám stanoví zákaz přístupu dítěte. Francie se tím pokusila překonat překážky, na které předchozí úprava narazila, a přizpůsobit návrh rozdělení pravomocí podle evropského práva. Zda je však nový přístup s unijním rámcem skutečně slučitelný, zůstává otevřené. Evropská komise již během přípravy textu upozornila, že některé jeho dřívější části byly s právem EU v rozporu.
Bez zjištění věku uživatele a zásahu platformy navíc zákaz stejně fungovat nebude.
Francie však nezačíná na prázdném papíře. Může vycházet ze zkušeností s ověřováním věku u pornografických služeb, kde již Arcom prosazuje zavádění účinnějších kontrol. Opřít se může také o omezení telefonů ve školách a o praktické nástroje pomoci dětem, například linku a aplikaci 3018 pro oběti kyberšikany. Francouzský přístup tak nezahrnuje pouze zákaz, ale také prevenci, vzdělávání a pomoc.
Během přípravy zákona se navíc zvažovala širší škála řešení: rozlišování služeb podle rizikovosti, rodiči kontrolovaný přístup, digitální noční klid nebo odlišné režimy podle věku. Ve hře byl tedy i model postupného přístupu. Senát například prosazoval diferencovanější řešení založené na rizikovosti služeb a rodičovském souhlasu.
Výsledkem je nakonec politicky jednodušší hranice: před patnáctými narozeninami zákaz, po nich možnost přístupu – stále však v režimu zvláštní ochrany nezletilých podle evropského digitálního práva.
Co se stane v patnácti?
Právě zde má francouzský model jednu zřejmou slabinu. Do patnácti let má být sociální síť pro dítě nepřístupná. Poté se mu ale může otevřít prostředí, které stále využívá stejné základní obchodní modely, doporučovací systémy a mechanismy získávání pozornosti, byť pro nezletilé mají platit zvláštní ochranná opatření.
Francie zřejmě spoléhá na to, že děti mezitím získají více času, zkušeností a potřebnou odolnost. To dává smysl. Vzdělávání a příprava ale samy o sobě nestačí.
Ani dobře informovaný dospívající nemá rovnocenné postavení vůči platformě, která průběžně sleduje jeho chování, testuje jeho reakce a přizpůsobuje mu obsah.
Právě zde francouzský přístup zůstává na půli cesty. Oddaluje vstup dítěte do prostředí sociálních sítí, ale nemění prostředí samotné. Nekonečný scroll, autoplay, agresivní notifikace ani doporučovací systémy zaměřené na co nejdelší zapojení uživatele nezmizí. Samotné francouzské parlamentní materiály přitom upozorňují na návykový design a algoritmické doporučování jako na významnou součást problému.
Debata se proto nemůže zastavit u otázky, kdo smí sociální síť používat a jak ověřit jeho věk. Stejně důležité je ptát se, jaké sociální sítě mohou být dětem a dospívajícím vůbec nabízeny.
Pokud je služba pro čtrnáctileté dítě natolik riziková, že mu musí být zakázána, neměla by mu být o den později nabízena téměř beze změny.
Politický termín, ne hotový model
Francie plánuje nový režim zavést již od 1. září 2026. U přístupových účtů založených před tímto datem se má zákaz uplatnit o čtyři měsíce později, tedy od začátku ledna 2027. Návrh však ještě musí projít zbývajícími kroky legislativního procesu, a proto jde zatím o schválený politický a legislativní záměr, nikoli o definitivně účinné pravidlo.
Otázkou zároveň zůstává, jak přesně bude ověřování věku fungovat a nakolik bude vymáhání účinné. Francouzské orgány mohou vycházet ze zkušeností, které již získávají v jiných oblastech ochrany nezletilých, u platforem působících napříč Evropskou unií však bude praktické prosazování pravidel záviset také na evropském systému spolupráce.
Datum 1. září proto zatím působí spíše jako politický závazek než jako okamžik, kdy bude existovat plně funkční systém.
To je kulhající část francouzského přístupu. Francie přesvědčivě pojmenovala problém, vytvořila srozumitelnou společenskou normu a znovu posunula evropskou debatu. Praktické řešení ale za její politickou ambicí viditelně zaostává.
Bylo by však příliš domýšlivé odbýt nový zákon pouze jako politické gesto. Je také dokladem zásadní změny pohledu na sociální sítě. Ještě před několika lety by zákaz přístupu dětí k největším digitálním službám působil excentricky. Dnes ho schválil parlament jedné z největších evropských zemí.
Francouzská zpráva z roku 2024 správně pojmenovala, co všichni ztrácíme: čas našich dětí. Otázkou nyní je, zda ho chceme získat zpět pouze tím, že děti na několik let postavíme před zavřené dveře sociálních sítí, nebo také tím, že změníme prostředí, které na ně za těmito dveřmi čeká. Skutečnou výzvou totiž není jen věk dítěte, které vstupuje, ale především podoba služby, do níž vstupuje.