Po základce jsem se přihlásila na střední školu do většího města, které je od nás vzdálené 90 km. Toužila jsem být co nejdál od rodičů, proto pro mě byl internát jasnou volbou. Mám totiž tři mladší sourozence, a tak jsem doma neměla téměř žádný čas pro sebe, navíc jsem musela dost pomáhat. Chtěla jsem být prostě nezávislá, být pánem svého času. Když jsem nastoupila, tak jsem si brzy uvědomila, že potřebuji nějakou brigádu. Od rodičů jsem sice dostávala kapesné, jenže to mi prostě nestačilo na to, abych mohla s kamarádkami občas zajít na kávu, do kina a sem tam si koupit nějaký outfit. A tak jsem začala pracovat ve stánku se zmrzlinou. Práce mě docela bavila a nějakou tu korunu jsem si také vydělala. Nemohla jsem si sice moc vyskakovat, ale stačilo to. Jenže pak se mi jednoho dne rozbil mobil. Spadnul mi na zem a celý se rozbil. Nebyl už sice nejnovější, ale stejně mi bylo hned jasné, že rodiče mi jen tak nový nekoupí. Potřebovala jsem to nějak udělat.

V lednu to byly již dva roky, co jsem poprvé vyrazila na besedu s knihou ON-LINE ZOO do modřanské pobočky Městské knihovny v Praze. Od té doby jsem absolvovala celkem 94 besed a setkala se tak s 2 100 dětmi a pedagogy po celé České republice. Kniha ON-LINE ZOO se stala součástí třídních knihovniček bezmála ve 40 školách. Bohužel i besedy negativně ovlivnila koronavirová pandemie a s dětmi jsem se přestala setkávat.