Můj druhý postřeh z meetingu IETF 84 se také týká protokolů a nástrojů pro síťový management. Zatímco minulý příspěvek byl věnován konfiguračním datům, dnes bych se rád zmínil o jedné diskusi týkající se stavových dat, která jsou pro efektivní správu síťových zařízení také velmi důležitá. Čím se liší od těch konfiguračních? Rozdíl můžeme ukázat na jednoduchém příkladu IP adresy. Ta může být pro dané rozhraní buď statická, a pak je zapsána někde v konfiguračních datech, anebo se získává pomocí DHCP a její aktuální hodnotu může správce zjistit ze stavových dat. Za stavová data se obvykle považují i různé statistické čítače, kupříkladu počty bajtů přijatých a odeslaných přes dané rozhraní.

Pro práci s oběma typy dat jsou k dispozici dva konkurenční protokoly: SNMP a jeho mladší bratranec NETCONF. Pokud jde o konfigurační data, hovoří vše celkem jasně pro NETCONF, SNMP se v této oblasti neosvědčil a dnes se prakticky nepoužívá. U stavových dat je ale situace do velké míry opačná a SNMP tu zatím jednoznačně vládne. Síťovým operátorům už se ovšem dosti zajídá spravovat sítě pomocí dvou různých protokolů – a začínají se hlasitě ozývat.

Diskuse na toto téma propukla na IETF 84 poněkud nečekaně během jednání pracovní skupiny OPSAWG, když byl na programu Internet draft draft-schoenw-opsawg-vm-mib-01, který definuje část databáze SNMP MIB se stavovými daty pro virtuální počítače s hypervizorem. Rozbuškou však nebyl tento celkem nevinný dokument, ale osoba přednášejícího: byl jím Jürgen Schönwälder, který je jednou z vůdčích figur stojících za návrhem protokolu NETCONF. Dotaz z pléna zněl zhruba takto: „Jestli to s NETCONFem myslíte vážně, proč nás pořád zásobujete novými daty pro SNMP a neimplementujete raději stejná data v NETCONFu?“ Většina diskutujících se pak skutečně přiklonila k názoru, že by bylo velmi prospěšné toto schizma postupně odstranit a mít všechna stavová data k dispozici prostřednictvím NETCONFu.

To se snadno řekne, ale hůře udělá. Převod všech definic objektů z databáze MIB (zapsaných v jazyku SMIv2) na datový model pro NETCONF (v jazyku YANG) je sice možný, vzhledem k vysokému počtu MIB objektů je to ale práce pro vraha, a tak se do ní nikomu nechce. Druhou alternativou, která se již také testovala, je proto automatický převod. Pro tento účel dokonce existuje specifikace v RFC 6643, jehož autorem je shodou okolností rovněž Jürgen Schönwälder.

Jenže, jak víme i z jiných případů, výsledky strojového překladu nebývají zrovna ideální. V daném případě se naráží jednak na některé nekompatibility mezi jazyky SMIv2 a YANG (příkladem je rozdílný způsob indexace objektů v databázi), ale také na problém převodu důležitých informací zapsaných v MIB modulech volným textem – doplňujících popisů a implementačních instrukcí.

Momentálně tedy převládá názor, že automatický převod lze použít ad hoc v případě akutní potřeby přístupu k MIB datům pomocí protokolu NETCONF. Z dlouhodobého hlediska bude ale asi nezbytné podstoupit martyrium spojené s ruční konverzí. Vypadá to tedy, že internetová komunita má v této oblasti o práci postaráno na řadu příštích let.

Ladislav Lhotka