Když slyším návrhy na plošný zákaz sociálních sítí dětem, napadá mě trochu provokativní otázka: neměli bychom je zakázat i seniorům? Jde o nadsázku. Ale pokud má být hlavním důvodem zákazu to, že je určitá skupina uživatelů online zranitelná, pak by se zákazový seznam mohl rychle rozšířit. Děti, senioři, osamělí lidé, lidé ve stresu nebo po rozchodu. Nakonec by na sociálních sítích zůstali možná jen digitální marketéři, politici a pár botů.
Myslím to ironicky. Ale jen napůl. Ne proto, že bych rizika sociálních sítí zlehčoval. Naopak. Dlouhodobě se věnuji bezpečí dětí v online prostředí a velmi dobře vím, že se tam dějí věci, které by se dít neměly. Kyberšikana, sexuální obtěžování, vydírání, tlak na vzhled, sebepoškozující obsah, toxické výzvy, manipulativní algoritmy. To nejsou výmysly hysterických dospělých. To jsou reálné problémy.
Právě proto mi ale vadí představa, že je vyřešíme jedním velkým zákazem.
Zákaz sociálních sítí dětem do 15 nebo 16 let může na první pohled působit jako srozumitelné a rozhodné opatření. Má v sobě jednoduchost, kterou máme rádi. Problém existuje, stát zasáhne, děti budou chráněny. Někdo si možná naivně představí, že se vrátí na prolézačky. Jenže nejen digitální svět takhle nefunguje. Dítě, které dnes umí obejít školní Wi-Fi, najít si návod na YouTube a vysvětlit babičce, proč má potvrdit dvoufaktorové ověření, se z internetu neztratí jen proto, že mu dospělí řeknou, že tam nesmí.
A tady začíná skutečné riziko. Ne že děti budou na sítích. Ale že tam budou potají. Pod falešným věkem. Přes účet rodičů, sourozence nebo kamaráda. Na menších a hůř moderovaných platformách. Bez toho, aby se o tom doma mluvilo. Bez možnosti říct: „Tati, mami, stalo se mi něco divného.“
Regulaci vstupu dětí na některé online služby už navíc dávno máme. Je propsána do zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Akorát není úplně jasné, jak má v praxi vypadat třeba souhlas rodičů. Má být písemný? Stačí kliknutí? A kdo ověří, že opravdu pochází od rodiče?
Další potíž je samotná definice. Co vlastně chceme zakazovat? Když řekneme sociální síť, většina lidí si představí Instagram, TikTok, Facebook nebo Snapchat. Jenže dnešní internet je sociální skoro celý. Pokud je sociální síť služba, kde si můžete založit profil, komunikovat s ostatními, sledovat je, komentovat, lajkovat, sdílet nebo být součástí komunity, pak se nám pod tento pojem najednou vejde obrovská část internetu. Nevěříte? Pojďme se na to podívat blíže:
YouTube? Dítě tam má účet, sleduje tvůrce, komentuje, dostává doporučený obsah. Discord? Profil, chat, komunity. Roblox? Avatar, přátelé, zprávy, společné hraní. Steam? Herní knihovna, profil, komunita, komunikace. Twitch? Sledující, chat, influenceři. Reddit? Diskuzní komunity. WhatsApp? Možná ho vnímáme hlavně jako messenger, ale ve chvíli, kdy v něm děti fungují ve skupinách, sdílejí obsah, reagují na ostatní a komunikují v komunitách, nese také výrazné znaky sociální sítě. Herní platformy? Často velmi intenzivní sociální prostředí. A co školní prostředí typu Google Classroom, kde má dítě účet, je součástí skupiny, komunikuje s učitelem i spolužáky, sdílí obsah a reaguje na ostatní? Neříkám, že Google Classroom je totéž co TikTok. Není to klasická sociální síť. Ale při široké definici splňuje některé její znaky.
Najednou zjistíme, že zákaz sociálních sítí není zákaz několika ikon v mobilu. Je to zákaz podstatné části běžného internetu. A pokud se z toho začne vyjímat jedna služba za druhou, protože „tohle přece není klasická sociální síť“, skončíme u zákazu, který bude tvrdě znít, ale měkce fungovat. Což je politicky možná příjemné, ale pro ochranu dětí dost málo. Mimochodem, jednu ze služeb, kterou chceme dětem zakazovat, používá podle výzkumu Safer Internet Centra ČR, které koordinuje sdružení CZ.NIC, a Univerzity Palackého denně už jen 7 % dětí. Tušíte správně, ano, je to Facebook.
Rád bych upozornil, že tím nechci říct, že máme rezignovat. Znamená to jen, že zdánlivě jednoduché řešení „zakažme sociální sítě“ se v praxi rychle mění v mnohem složitější otázku: které služby, podle jakých pravidel, jak to ověříme, kdo ponese odpovědnost, jak ochráníme soukromí dětí a kam se přesunou, když jim zavřeme dveře?
Skutečný problém totiž není jen v tom, že děti používají sociální sítě. Problém je v tom, jak jsou tyto služby navržené. Jak sbírají data. Jak doporučují obsah. Jak zesilují konflikty, extrémy, tlak na vzhled, sexualizovaný obsah nebo sebepoškozující trendy. Jak pracují s pozorností dítěte. Jak snadno se dítě dostane k cizím lidem a jak obtížně se někdy dovolá pomoci.
Jinými slovy: problém není jen dítě s mobilem v ruce. Problém je také byznysový model, který vydělává na tom, že člověk ještě chvíli zůstane. A je mu v zásadě jedno, jestli je mu čtyřicet, šestnáct, dvanáct, nebo jestli je to ten výše zmiňovaný senior.
Proto mi dává větší smysl tlačit na odpovědnost platforem než tvářit se, že zákazem vyřešíme rodičovství, školství, prevenci, duševní zdraví i technologický design. Potřebujeme bezpečnější výchozí nastavení pro děti, omezení sběru dat, srozumitelnější pravidla, transparentnější algoritmy, rychlejší reakce na škodlivý obsah a funkční nahlašování. A hlavně prostředí, které nebude dětem aktivně podsouvat to nejtoxičtější jen proto, že to dobře drží pozornost.
Zároveň si ale musíme přiznat jednu nepříjemnou věc. Často dnes řešíme následek něčeho, co jsme dětem pomohli vybudovat my dospělí. Dali jsme jim zařízení do ruky velmi brzy, často bez pravidel, bez doprovodu a bez většího zájmu o to, co v tom prostředí vlastně dělají. Mobil byl chvíli chůva, chvíli odměna, chvíli nástroj, jak mít klid u večeře nebo na cestě autem. A teď se divíme, že si děti vytvořily návyky, které se nám nelíbí. Proto bychom neměli jen hledat, co dětem zakázat, ale také jak napravit prostředí a zvyky, které jsme jim pomohli nastavit.
A potřebujeme také děti vzdělávat. Ne jednou za rok odškrtnout besedu a mít splněno. Digitální a mediální výchova nemůže být doplněk, který se vejde tam, kde zrovna zbyde čas. Děti potřebují rozumět tomu, jak fungují algoritmy, reklama, influenceři, doporučovací systémy, soukromí, digitální stopa i manipulace. Potřebují vědět, co dělat, když narazí na problém. A hlavně potřebují mít kolem sebe dospělé, kteří se neptají jen „kolik jsi byl dneska na mobilu“, ale také „co jsi tam zažil“.
Zákaz je lákavý, protože je jednoduchý. Jenže bezpečí dětí jednoduché není. Je pomalé, někdy otravné, nevděčné a špatně se vejde do titulku. Znamená práci se školami, rodiči, platformami, legislativou, odbornými službami i samotnými dětmi. Znamená stabilní financování prevence. Znamená přiznat si, že internet není oddělený svět, do kterého dítě vstoupí jako do autoškoly. Je to prostředí, ve kterém děti vyrůstají. A naším úkolem není předstírat, že tam nejsou, ale zajistit, aby tam nebyly samy.
Jsem proti plošnému zákazu sociálních sítí ne proto, že bych chtěl děti nechat napospas internetu. Právě naopak. Jsem proti němu proto, že je nechci ztratit z dohledu. Nechci, aby se bezpečnost dětí změnila v ceduli „vstup zakázán“, zatímco děti budou dál chodit zadním vchodem. A pokud už opravdu chceme něco zakazovat, začal bych možná jinde. Zakázal bych platformám vydělávat na dětské zranitelnosti. Zakázal bych algoritmicky tlačit dětem toxický obsah jen proto, že to funguje. Zakázal bych nám dospělým uklidňovat se jednoduchými řešeními tam, kde je potřeba dlouhodobá práce. Sociální sítě dětem ze života nezmizí. Můžeme se tvářit, že problém vyřeší zákaz. Nebo si přiznat, že skutečná ochrana dětí bude složitější, pomalejší a méně líbivá. Ale také mnohem užitečnější. I z toho důvodu jsem podepsal Odborné stanovisko k návrhům na plošný zákaz sociálních sítí pro děti, které sestavili odborníci z oblasti psychologie, pedagogiky, prevence a bezpečí dětí v online prostředí.