Britský regulátor publikoval opět zajímavou zprávu o chování Britů v online prostředí (v originále Adult’s Media Use and Attitudes Report). Průzkum, který Ofcom provedl mezi více než sedmi tisíci dospělými Brity odhalil překvapivé rozpory, a vsadím se, že leccos z toho platí i pro nás v Česku.
Kdybyste se zeptali průměrného Brita, jestli se v online světě dobře orientuje, devět z deseti by vám s jistotou řeklo, že ano. Jenže když je Ofcom posadil před počítač a nechal je plnit jednoduché úkoly, výsledek byl o poznání střízlivější. A tenhle paradox sebevědomí versus skutečných schopností je možná největší ponaučení z letošní zprávy o užívání médií v Británii.
AI
Ještě před rokem používalo nástroje jako ChatGPT, Copilot nebo Gemini 31 % dospělých uživatelů. Letos je to již 54 %. Za jediný rok tak AI přeskočila pomyslnou hranici a stala se pro většinu populace běžnou součástí digitálního života. Mezi mladými lidmi do 34 let je penetrace ještě výraznější: tři ze čtyř ji aktivně využívají. Naopak u seniorů nad 75 let to platí jen pro každého osmého.
Proč ji lidé používají? Především kvůli práci a studiu (47 %), dále k hledání faktických informací (45 %) nebo prostě ze zvědavosti (43 %). Zajímavým a trochu znepokojivým detailem je fakt, že až 12 % uživatelů AI ji využívá jako společníka pro konverzaci. U třicátníků to je dokonce každý pátý. Část lidí zkrátka hledá v chatbotech nejen odpovědi, ale i pocit, že je někdo poslouchá.
Důvěra však za adopcí výrazně zaostává. Nadpoloviční většina Britů (57 %) věří zprávám napsaným člověkem víc než těm, které generuje AI.
(ne)Přínosy internetu
V roce 2024 říkalo 72 % Britů, že přínosy internetu nad riziky jednoznačně převažují. Letos to tvrdí jen 59 %. Třináct procentních bodů dolů za dva roky je poměrně velký pád. Co se stalo? Vysvětlení je zřejmě kombinací více věcí: přibývající zprávy o online podvodech, úniky dat, toxické prostředí sociálních sítí, dezinformace. Britové zkrátka přestávají vnímat internet jako bezpodmínečně pozitivní vynález.
A s tím souvisí i jejich chování. Lidé jsou na sociálních sítích stále pasivnější. Aktivně přispívá nebo komentuje dnes jen 49 % uživatelů, zatímco před dvěma lety to bylo 61 %. Většina se přesunula do režimu „jen čtu a lajkuji“.
Klesá i chuť objevovat nové věci. Jen 14 % online Britů navštěvuje „hodně“ nových webů (oproti 24 % dříve) a 40 % nepátrá po žádných nových stránkách vůbec. Internet, který kdysi sliboval nekonečné objevování, se pro mnohé smrskl na pár zavedených aplikací a zdrojů.
Víme o reklamách, ale nepoznáme je
A teď možná jedno překvapení. Osm z deseti Britů tvrdí, že v internetovém vyhledávači bez problémů rozpoznají placené výsledky, tedy reklamy vydávající se za organické výsledky hledání. Když je ale Ofcom skutečně otestoval, správnou odpověď dalo jen 52 % z nich. Každý třetí Brit si tedy věří v oblasti, kde se fakticky mýlí. Podobné zjištění přinesly i testy falešných profilů na sociálních sítích. Tři ze čtyř uživatelů sice podvodný profil identifikovali správně, ale ti, kteří naletěli, se nechali zmást fotkami a ignorovali textové varovné signály jako podezřelé odkazy v popisu.
Naopak příjemným překvapením je, že při simulovaném phishingovém e-mailu od zásilkové společnosti se 82 % Britů zachovalo bezpečně a na odkaz nekliklo. Paradoxní ale je, že mladší lidé si vedli hůře než senioři, přestože se obecně považují za digitálně zdatnější.
Komu věřit? Komentářům pod článkem?
Mediální důvěra je v Británii hluboce rozštěpená. Pětina dospělých mainstreamovým médiím (BBC, ITV, Sky News) plně věří. Ale stejný podíl, 21 %, jejich pravdivost prakticky vždy zpochybňuje. Uprostřed stojí většina, která mainstreamová média sleduje, ale s jistou dávkou skepse.
Co ale zaujme, je to, jak lidé důvěryhodnost zpráv ověřují. Čtyřicet jedna procent uživatelů sociálních sítí hodnotí spolehlivost informací podle sekce komentářů. Komentáře pod článkem vnímají jako jakousi demokratickou „kontrolu kvality“. Je to pochopitelné. Pokud sto lidí píše, že článek lže, něco na tom musí být, ne? Jenže tento mechanismus je samozřejmě snadno zneužitelný, koordinovaná dezinformační kampaň může komentáře snadno ovládnout.
Ostatně, 56 % uživatelů sociálních sítí uvádí, že v posledním roce narazilo na nepravdivé nebo zavádějící zprávy. Více než polovina z nich však reaguje pasivně a obsah prostě ignoruje. Jen čtvrtina jej nahlásí platformě.
Data o nás sbírají a nás to nezajímá
Devět z deseti online Britů ví, že firmy o nich sbírají data. Jenže detaily znají jen zběžně. Jaké jsou způsoby sběru dat (cookies, sociální sítě, aplikace) správně vyjmenuje jen třetina. Polovina lidí neví, jak moc je jejich obsah personalizovaný algoritmy a bohužel znalost tohoto faktu navíc klesla z 85 % na 76 %.
Paradoxem je chování k heslům. Pohodlnost vítězí. Čtvrtina Britů stále používá stejná hesla pro více účtů. A data ukazují, proč je to hazard. Tihle lidé hlásí napadení účtu nebo finanční ztráty výrazně častěji než ti, kteří hesla střídají.
Šest procent zbývá za branou
I v digitálně vyspělé Británii existuje skupina, o které se mluví méně. Šest procent dospělých, tedy zhruba tři miliony lidí, nemá doma internet vůbec. Dvě třetiny z nich jsou starší 75 let, čtyři pětiny patří do nižších socioekonomických skupin. Důvod? Nejčastěji nejde o peníze, ale o zájem. 68 % z nich říká, že internet prostě nepotřebují nebo o něj nestojí. Třetina ho považuje za příliš složitý, čtvrtina za příliš drahý.
Digitální propast se tedy v roce 2026 nezmenšuje, jen mění podobu. Vedle lidí bez přístupu existuje ještě skupina „úzkých uživatelů“ (21 % všech online Britů), kteří ze čtrnácti běžných online aktivit provádějí jen jednu nebo dvě. Internet mají, ale žijí v jeho malém koutku.
Zpráva britského regulátora není černobílá. Británie je digitálně vyspělá země, kde většina lidí zvládá online svět obstojně. Ale pod povrchem se hromadí několik znepokojivých trendů. Rostoucí únava z internetu, klesající důvěra, pasivita uživatelů a přetrvávající propast mezi tím, co si o svých digitálních schopnostech myslíme, a jak ve skutečnosti dopadáme, to vše může ovlivnit budoucnost digitálního prostředí.
AI se integruje do každodenního života rychleji, než stačíme přemýšlet o jejích důsledcích. Algoritmy formují to, co vidíme, a víc než čtvrtina z nás o tom vlastně neví. A komentáře pod článkem se stávají nástrojem ověřování pravdy. Obávám se, že tohle není jen britský příběh. Je to britský obraz toho, kam směřuje digitální společnost obecně. Nebo to vidím moc pesimisticky?