Máme za sebou další letní příměstský tábor a i tento rok jsem překvapený, jak moc děti tvoří živou komunitu. Přestože se vidí jen jednou ročně, a to ani ne v kuse, jenom pár všedních dnů, dobře si na sebe pamatují a poznávají se. Nejenom pro dospělé platí, že některá kamarádství vydrží rok bez toho, aniž se druhové potkají, i výrazně mladší si řeknou vřelé „ahoj“, v pondělí ráno v prostorách Akademie CZ.NIC.
Letos jsme vsadili na nižší náročnost programu; jak pro nás obsahovou, tak pro děti. Omezili jsme totiž každodenní přesuny. Zatímco dřív nebylo rána, abychom se aspoň na půl dne nevydali za nějakou pamětihodností, zůstávali jsme více na Žižkově. Výhodou byl ušetřený čas, který děti nemusely trávit sešněrovány a potichu v prostředcích veřejné dopravy, o to více jsme mohli věnovat čas hře. Jelikož děti mordujeme, jak chceme, ony nejradši tráví čas na hřišti, kde si mohou blbnout.
Kromě venkovních her za námi každý den dorazil program přímo do prostor akademie. Program výtvarný i pekárenský byl reprezentován lidmi. Zvířata se ujala druhé poloviny programu, jak psi canisterapeutičí tak i morčata bez vzdělání. Také nás navštívil pán, jenž byl určitě kouzelný, neboť udržel pozornost účastníků celou hodinu a půl. Na závěr své návštěvy poodhalil něco ze svého umu, a děti nám pak ukazovaly triky s gumičkami a kartami… triky často zatím spíš v plenkách, protože jsme někdy ani nepoznali, že se má schylovat k triku, ani že k němu už došlo.
Ve středu nás vlak zavezl až do dalekých Říčan, kde muzejní paní vedla rozpravu o minulosti Země. Děti pak našly opravdické stopy po trilobitech a dalších potvůrkách, vyrýžovaly české granáty z tůně, jeden chlapec vytěžil skutečný chalcedon a Bára neuvízla v napodobenině jeskyně Lascaux. Zaťukali jsme si na netopýřiště (taková škvíra v cihlách, již si na zimu vybírají tyhle potvůrky za noclehárnu). Slízali jsme zmrzlinu. Osahali si střet kultur (plastika auta nabouraného do obelisku na náměstí). A uctili říčanské Židy, hledajíce zlaté dlaždice, kterými dobročinný spolek označuje domy, odkud je kdysi vyvedli nacisté.
Za ta léta už máme sehraný tým, docela víme, co od sebe čekat. Máme to štěstí, že je mezi námi i jedna „skoropedagožka“, která podporuje děti v rozvoji tím, že je učí uvědomit si vlastní emoce a vede je, aby spory řešily samy a aby se střídaly. Což jsou dovednosti, které lidé (dle mě) potřebujeme v této době, stejně jako číst, psát a znakovat anglicky.
Jeden dialog za všechny: Na těch nových tramvajích je dobrá jenom klimatizace. – Jinak jsou špatný? – Jsou, úplně. – Co je na nich třeba špatný? – Je tam vedro.
A mé osobní úspěchy? Po dvaceti pěti letech jsem hrál Černého Petra. Asi už nikdy ho nebudu nehrát tak dlouho. A za druhý úspěch považuji to, že malá účastnice se usnesla, že mne bude namísto jménem oslovovat vztahem „stlejdo“. A já se zasadil, aby mě na konci týdne oslovovala již jen „edukativní poradce“.