Slýcháme: “Uklidím si na ploše. Mám tam bordel. Jednou si udělám čas! Zpomaluje mi to počítač.” Plochu vůbec nepoužívejte. Je k tomu, aby člověk, který neumí s počítačem, našel velkou ikonu; vám už kazí návyky. Vypněte si zobrazování ikon na ploše, aby vás nepokoušelo.

Struktura adresářů

Já vím, že stejně jako všichni máme pocit, že jsme tlustí, tak máme pocit, že “bychom si měli uklidit data v počítači”. Což končí tak, že vnikne jedna složka pojmenovaná ‘rozřadit’ a zůstane trčet vedle starších složek ‘balast’ a ‘sběr’. Nevadí! Ale stejně můžete zvážit pár drobností, které zmenší rychlost vznikání chaosu.

Ukryjte svůj domov

Žádná složka home. Je pohodlné, že vám systém přidělí složku /home/user, ale nepoužívejte ji pro sebe. Sem všechny aplikace sviní a vy nevíte, jestli je to váš nebo cizí soubor. Každých pár měsíců zjistíte, co se tam namnoží. Ve Windows nekonečné složky programů, v Linuxu rozličné logy a pozůstatky. Udělejte si vlastní složku a v ní složky jako ‘dokumenty’, ‘fotky’, ‘hudba’. Fotky třiďte po letech, dokumenty po lidech nebo jakkoli, každopádně když si uděláte dost jednoduchý systém, třeba vás nebude obtěžovat ho zachovat. Když už nepořádek musí být, ať je aspoň váš a pěkně na jednom místě.

Diakritika v názvu?

Děje se mi to od narození. Vždycky si myslím, že už je svět dostatečně zralý, aby používal čárky a háčky ve jménech souborů, a pak se mi háčky stále nedozrálé zapíchnou do dlaní. Když jsem poprvé jásal, že Unicode zvítězil, sestra přinesla flashku z dánských Windows ME – a místo souborů hatmatilka. Dobře, to byla vysmívaná Milénia. Uplynulo mnoho let a už bych zase diakritiku málem doporučil. Pak mi kamarádka chtíc ulehčit poslala fotky lidí, opatřených jmény. Udělala by lépe, kdyby je pojmenovala 1,2,3, protože jsem je nemohl na webu linkovat. No zkuste si na webu dát obrázek Šárky, který se jmenuje Šárka Kučerová.jpg. Jindy si IrfanView neporadil se souborem, když byla diakritika v názvu adresáře…
Zkrátka všechno zdánlivě funguje, až soubor zabalíte, zkopírujete z jednoho média na jiné, proženete jej přes FTP protokol, přistoupíte k němu přes nějaký nečekaný compatibility layer a podobně.
Občas diakritika není problém, ale škobrtnete o speciální znaky. Ani nemám na mysli moderní emoji, stačí stará dobrá hvězdička nebo dvojtečka, které na Linuxu psát můžeme, ovšem na Windows nikoli. A nebo vás vypeče délka názvu souboru, případně délka celkové cesty (kdy je soubor příliš hluboko v podsložkách).

Ram disk

Jak nejlépe utřídit své soubory? Nejlepší je nemít žádné!
Hlavní tip dnešního dne je používat RAMku jako disk na ukládání. Mé první PC nemělo harddisk nazbyt, nemělo vůbec žádný, a brácha mi uřízl z RAMky 12 mega, na které jsem kopíroval hry z disketových mechanik. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co dělám, ale dělám to dodnes a vám doporučuji to samé. Proč?

Rychlost a organizace

Jako je používání pevného disku o řád rychlejší než disku síťového a jako je SSD o řád rychlejší než konvenční magnetický disk, tak je RAM disk o řád rychlejší než to nejlepší SSD. Což se vyplatí vědět, jakmile s daty děláte cokoli složitějšího.

Ovšem hlavní organizační výhodou je, že se RAMka při restartu počítače… smaže. Používáte přechodnou složku na aktuální úkoly? Odejdete od rozdělané práce s tím, že ty dočasné soubory pak smažete a pak je nesmažete a pak je zazálohujete a pak je s sebou taháte napříč životem, jako se to stalo mně? Od té doby, co jsem začal soubory implicitně ukládat na RAMku, zakládám na disk, jakmile zjistím, že soubor potřebuji, nikoli naopak. Světe div se, soubory, které si vlastně nechci nechat, se přestaly hromadit, uklízejíce se samy.
Cíťa jako já takhle řeší i mazání – místo přesunutí do koše šoupnu odpad na RAMku. Vzpomenu si, že jsem věc nechtěl smazat, než vypadne proud? Zachráním ji! Když jsem dříve mazal do koše, bylo mi líto jej pak vysypávat. “Neměl bych se podívat, že je tam něco důležitého?” trnul jsem vždy.

Kde RAM disk seženu?

Už ho máte. Chcete pouze najít příkaz, který vám část operační paměti alokuje do souborového systému. Vytvořte libovolný adresář, třeba /mnt/ram a bez obav zavolejte: sudo /bin/mount -t tmpfs tmpfs /mnt/ram
To je vše. Ovšem nyní jste pokročilejší uživatelé, s čímž se žel pojí trochu přemýšlení. Jak velké soubory se tam vejdou a které už ne? Mám raději obrovské soubory rozbalit do $HOME složky, která je však šifrována, což mě už viditelně zdrží? …
Příkaz vám pro soubory alokuje část RAMky, ostatní programy však využívají celou operační paměť, i tu pro vás alokovanou, ale nezaplněnou. Jakmile však zaplníte RAM disk příliš nebo spustíte náročné programy, dojde k swapování, které vás zdrží.

Hrajte si, na sledování neurazí starý dobrý barevný htop. V praxi nepocítíte zaplnění soubory do velikosti stovek mega. Jak přesáhnete giga, uvažujte.

S pokrokem se žel někdy pojí přemýšlení

Doporučuji příkaz na vytvoření RAM disku dát automaticky po spuštění. Nefunguje to? Zřejmě protože mountování je pouze pro administrátory, respektive v Linuxu superuživatele, systém potřebuje vaše heslo. A po spuštění se vás na heslo neptá, ergo příkaz neprovede. Dobrá možnost je sdělit systému, že tenhle konkrétní příkaz heslo vyžadovat nemá. Jestli se jmenujete pepa (stasticky byste mohli), zadejte rýmovačku sudo visudo a do souboru sudoers přidejte následné řádky:

pepa ALL = (ALL:ALL) NOPASSWD: /bin/mount -t tmpfs tmpfs /mnt/ram
pepa ALL = (ALL:ALL) NOPASSWD: /bin/umount /mnt/ram