Šárka Tomečková je novou členkou Youth Panelu v rámci projektu Safer Internet Centrum Česká republika. Ve svých 16 letech se rozhodla napsat knížku o šikaně, již sama na základní škole zažila, a tím pomoci dalším mladým lidem, kterým šikana znepříjemňuje život. Publikace vyšla na podzim loňského roku díky crowdfundingové kampani nakladatelství Pointa. Jelikož jde o velmi záslužný počin, rozhodla jsem se se Šárkou udělat rozhovor, aby nám svou knihu mohla blíže představit a aby se o ní dozvědělo více dětí a mladých lidí, kteří momentálně řeší stejný problém jako kdysi ona a tápou, jak s ním naložit.
Šárko, jak jsem již zmínila v úvodu článku, sama sis bohužel prošla šikanou, která změnila tvůj pohled na svět a na sebe samu. Začala jsi přejímat názory agresorů na svou osobu. Stal se z tebe jiný člověk, který se začal nenávidět. Jak ses z toho začarovaného kruhu dostala ven? A co tě přivedlo k tomu podělit se o své pocity s ostatními a napsat knihu?
Byla to určitě dlouhá cesta, takže vyprávět to tady celé by bylo na dlouhou dobu, ale tak nějak ve zkratce. Jak už bylo zmíněno, prošla jsem si jakousi „šikanou“. Já sama to v knize tak nenazývám, i když to prvky šikany určitě má, ale beru to spíš jako „nepříjemné období ve škole“. Dostávat se z toho bylo nesmírně těžké a samozřejmě se i teď objeví pochybnosti o tom, kdo jsem, ale snažím se nad tím vždy mávnout rukou. Dříve mě to ale hodně trápilo a nevěděla jsem si rady. A i když se může zdát, že po tom, co se člověk dostane z nepřátelského kolektivu ven, je všechno v pohodě, tak není. Nesnášela jsem se, nelíbilo se mi mé tělo a byla jsem prostě z toho všeho na dně. Obviňovala jsem se z věcí, za které jsem nemohla, a měla jsem pocit, že jsem špatně vytvořený kus, který šel do prodeje, ale nikdo o něj neměl zájem. A co mi vlastně pomohlo? Byl to můj deník, mí noví spolužáci a postupem času i má parta, ve které jsem se začala cítit přijatá. V nové třídě mi bylo dobře a můj charakter, který byl plný smutku, sebelítosti a možná až vzteku, byl pryč.
K vydání toho, co jsem vytvořila, mě vedli asi ostatní, co si prošli tím samým. Ne že bych někoho konkrétně znala, ale věděla jsem, že takových lidí je spousta a nechtěla jsem je nechat jen tak bez povšimnutí, proto jsem se rozhodla knížku vydat. Chtěla jsem z té své špatné zkušenosti udělat něco dobrého a doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo. Ta čísla, která o šikaně mluví, jsou naprosto neuvěřitelná a já jsem ráda, že už nejsem součástí této statistiky, ale mnoho jich ještě je. (Šikanu na českých školách zažil každý čtvrtý žák.)
Proč jsi vlastně knihu pojmenovala Svačinka?
Nemá to asi úplně velké specifikum. Je to součástí jednoho úkolu v knize, a když jsem měla do kolonky na vyplnění napsat název knihy, nenapadlo mě nic jiného. Řekla jsem si, že to možná časem změním, ale začalo se mi to líbit a myslím, že je to super. Možná jsem se trochu inspirovala frází „mít vše na salámu“ a z toho mi vznikla svačinka.
Knihu píšeš formou deníku, který má být pro čtenáře zároveň takovou terapií, jak se vypořádat se svým trápením a nalézt z něj cestu ven. Sobě jsi kdysi pomohla stejně? Psala sis také deník? Můžeš nám prozradit, jaké úkoly sis pro čtenáře v knize připravila?
Věřím, že ano. Pomáhala jsem si i tím, když jsem deník dávala do knižní podoby. Psát deník je určitě super. Myslím, že jsme si ho skoro všichni psali. Já jsem tedy začala, už když jsem byla mladší a když jsem zažívala své dětské lásky. Ale je tu ještě lepší věc, jak si pomoci, a to je se někomu svěřit.
Kniha je rozložená na deset dní a každý den je pro čtenáře připraven jiný úkol. Tvořila jsem to tak, aby se člověk každým dnem aspoň o malý krůček posunul dál. Jednotlivé dny jsou taky doprovázeny přítelem králíčkem, kterého si každý nakreslí sám v rámci terapie a který má v knize jeden speciální úkol, a to ukázat čtenářům, že umět se někomu svěřit není nic, čeho bychom se měli bát. Každý den položí jednoduchou otázku, kterou se snaží ukázat, že mluvit o sobě a být sám sebou je krásné. Je to super věc, kterou jsem brala, že se do knihy moc hodí.
V závěru knihy uvádíš kontakty, na které se mohou čtenáři obrátit v případě, kdy už si se šikanou nevědí rady. Najdeme zde například Linku bezpečí, aplikaci Nepanikař, ale uvádíš i kontakty na sebe, což mi přijde chvályhodné. Jaký je to pocit, že nyní můžeš sama pomáhat těm, kteří to potřebují a nevědí, jak na to?
Je to super pocit a jsem vděčná, že jsem se přes toto období přenesla, a je mi moc líto, že někdo stále ne. Myslím si, že šikanu ani kyberšikanu nikdy nezastavíme, ale můžeme se snažit zastavit ten hrozný pocit oběti. Já sama mám instagramový profil svacinkakniha, kde se snažím pokračovat podobným stylem jako v knize. Ale myslím si, že když se na mě někdo obrátí, je lepší jej poslat dál. K organizacím, kde jsou praví odborníci, kteří jsou tu pro ně. Já nejsem úplný odborník, a i když jsem zatím vždy poradila v tomto ohledu dobře, nerada bych něco pokazila.
Se svou knihou jsem už měla i besedy na základní škole. Když bude možnost, ráda se zúčastním dalších, abych na svou knihu dále upozorňovala a ti, kterým by se mohla hodit, si ji koupí. Je to super hlavně v tom, že mám k žákům věkově i blíž, takže se mohou cítit lépe a více se otevřou.
Je něco, co bys chtěla vzkázat lidem, kteří si tímto těžkým obdobím právě procházejí a neví si rady, jak se šikanou skoncovat?
Je toho tolik, co bych všem obětem tak moc ráda vzkázala, ale v krátkosti.
„Ahoj, kdysi jsem byla nejspíš tam, kde jsi teď ty, ale přesto nemůžu ani trochu pochopit, jak se cítíš. Je to nepředstavitelně těžké. Ale víš, co ti může moc pomoct? Svěřit se. Je to to nejdůležitější, co musíš udělat, a i když se to tak zdá, tak to není vůbec složité. Přirovnám to možná k takové zvláštní věci, ale představ si, že jsi venku, kde je příšerná zima. A ty máš šanci se schovat do jednoho domu, ale máš strach, co tam bude, kdo tam bude, a myslíš si, že to tam nebude dobré. Nakonec se odhodláš a vejdeš do krásného domu, kde je teplo, a ty vidíš, jak oheň plápolá v krbu. Dům je nevybavený, ale to je teď tvoje práce, můžeš si ho vyzdobit, jak jen chceš. A jediný tvůj úkol je přikládat do ohně, aby nevyhasl. Tolik ses bál/a, ale zvládl/a jsi to. Do toho domu se začínají scházet lidé a nosí ti své věci, abys tam neměl takové prázdno. Pomáhají ti, protože jim na tobě záleží. Možná teď stojíš v tom mrazu a bojíš se otevřít dveře, ale jak vidíš, nic zlého tě tam nečeká. Nenech nikoho, aby tě okradl o to nejcennější, o sebe samu/samotného. Říct někomu o svých pocitech a problémech rozhodně není nic špatného, stejně tak říct, že ti někdo ubližuje. To není žalování, to je prohra, ale naštěstí ne tvoje.“
Šárko, děkuji ti za milý rozhovor i za napsání tak úžasné knihy. A stejně jako ty pevně věřím, že pomůže obětem šikany dodat novou energii na to vzepřít se nepříjemným pocitům a mít znovu radost ze života.