Síťové sekci konference Intel European Research and Innovation Conference 2013 (program) jednoznačně vévodily dvě zkratky: SDN (Software Defined Networking) a NFV (Network Functions Virtualization). O SDN jsem už na tomto místě psal a na další příspěvek se chystám v souvislosti s účastí CZ.NIC v FP7 projektu NetIDE.

O virtualizaci síťových funkcí přednášeli především zástupci velkých telekomunikačních operátorů (Telefónica, Verizon) a firem, které jim navrhují infrastrukturu a dodávají služby. Mně osobně daly jejich příspěvky možnost nahlédnout pod pokličku sítí 4G LTE, o nichž, přiznám se, jsem toho dosud mnoho nevěděl. Ne že bych byl teď o mnoho moudřejší, ale jeden základní dojem jsem si přece jenom odnesl – tyhle sítě jsou v porovnání se standardním Internetem pekelně složité. Už jen ta záplava zkratek, namátkou: OSS, BSS, HSS, MME, PCRF, OTT, BRAS, SGSN, GGSN, VAS … Virtualizace je pak celkem pochopitelně jednou z cest, jak tento moloch zvládnout.

Přemýšlel jsem o tom, kde se ta složitost vlastně bere. Zčásti jde jistě na vrub známých nedostatků v reálném Internetu, jakými jsou třeba nefungující multicast či chabá podpora mobility. Hlubším důvodem je ale podle mého známý end-to-end princip, na němž jsou protokoly TCP/IP postaveny, tedy v podstatě hloupá a ne zcela spolehlivá síť, jež funguje díky tomu, že pokročilejší funkce jsou soustředěny v koncových stanicích. Je jasné, že v takové best-effort síti je obtížné nabízet zákazníkům diferencované služby a podle toho je pak také kasírovat.

Když tedy technologičtí experti předestírají vize budoucího Internetu jakožto sítě chytrých telefonů a jiných mobilních zařízení, musíme si uvědomit, že se nejedná jen o osvobození od kabelů, ale dost možná taky o podstatné změny v architektuře globální sítě – bude to vlastně ještě Internet, jak jej dnes známe?

Ladislav Lhotka

Nedávno vystoupil v Hyde Parku na ČT24 Luis Suarez, ovšem nikoliv útočník FC Liverpool, ale, jak pravil moderátor, vizionář ve službách IBM. Jeho vize je v kostce tato: zahodit email a pro veškerou komunikaci používat sociální sítě. Jsem dalek toho, abych panu Suarezovi takový systém rozmlouval, pokud mu (zatím) funguje, těžko však mohu souhlasit s tím, když je prezentován jako obecný návod pro širokou veřejnost.

Stinné stránky sociálních sítí jsou již dostatečně známé. Pomineme-li ty, které si uživatelé sami způsobují svým neopatrným chováním, nejvážnějším problémem je fakt, že se profily osob a skupin, jakož i veškerá jejich komunikace, soustřeďují v rukou provozovatele sociální sítě. Ten pak z těchto dat může zajisté těžit informace pro různé účely, v lepším případě komerční. Email je naproti tomu stále velmi distribuovaná služba a každý její uživatel má možnost, aspoň principiálně, rozhodovat o tom, komu svá data a texty poskytne.

Zdá se však, že pro mnoho uživatelů se email stává docela obtížným břemenem, a tak snáze podléhají představě, že v silu sociální sítě jim bude líp. Možná si řeknete: no jasně, spam. Já si ale myslím, že běžný spam je docela dobře řešitelná záležitost a pro průměrného uživatele představuje jen okrajový problém.

Mnohem větším uměním je vyrovnat se s tím, co zbude po odfiltrování spamu, tedy se zprávami, které lze v podstatě považovat za legitimní. Znám řadu lidí, třeba i jinak dobře organizovaných, kteří s sebou jako kouli na noze táhnou inbox zvíci tisíců zpráv. Podle svého naturelu se tím pak zbytečně stresují anebo nereagují ani na důležité maily (případně obojí).

Dostupné technologie jim s tím bohužel příliš nepomohou. Běžní mailoví klienti typu GUI jsou zbytnělé kusy softwaru, které při práci s opravdu velkými mailovými archivy buď rovnou kolabují anebo se nesnesitelně zpomalí. Nástroje pro klasifikaci zpráv, vyhledávání apod. také obvykle nejsou na úrovni doby. Je charakteristické, že uživatelsky nejpříjemnější a technologicky nejpokročilejší jsou zase centralizované služby typu GMail. Jiné alternativy, jako je například projekt Notmuch, jsou stále v počátcích a pro řadového uživatele jen obtížně použitelné.

Otázka, jíž je nadepsán tento příspěvek, je možná sugestivní a odpověď je zatím naštěstí záporná. Zatím… Nejde snad tolik o mail jako takový, ale o princip distribuované aplikace, kterou nemá nikdo konkrétní plně v rukou. Mně se do sila nechce.

Ladislav Lhotka

Novou zkratkou, kterou bylo často slyšet v kuloárech vancouverského meetingu IETF, je IRS. Cílem této iniciativy je, jak už název napovídá, standardizované rozhraní pro přístup do „střev“ IP směrovačů. Toto rozhraní má zprostředkovat externím softwarovým aplikacím poměrně detailní náhled do stavu směrovacího subsystému, ale také umožnit přímé zásahy do směrování a modifikace směrovacích tabulek (RIB) a dalších datových struktur, například LFIB (pro MPLS) a multicast RIB.

Více informací o IRS lze prozatím získat ze dvou Internet draftů:

• draft-atlas-its-problem-statement-00 identifikuje obecné problémy, které má IRS v budoucnu řešit, a též zdůvodňuje, proč jsou stávající řešení nedostatečná;
• draft-ward-irs-framework-00 obsahuje rámcový popis architektury IRS a jeho funkcí.

Oba dokumenty lze těžko obvinit z přílišné skromnosti, pokud jde o šíři očekávaných aplikací. Autoři předpokládají nasazení IRS jak pro monitoring a diagnostiku směrování, tak i pro implementaci nejrůznějších administrativních politik v oblastech jako QoS, bezpečnost, diferencované nakládání se zákazníky apod., prostě všude tam, kde standardní konfigurace a směrovací protokoly (údajně) nestačí.

Prezentace IRS při jednání pracovní skupiny Routing Area vyvolala velmi bohatou diskusi. Reakce byly většinou pozitivní a podpůrné, kritické komentáře upozorňovaly hlavně na nebezpečí přílišné šíře záběru – jak se pěkně anglicky říká: „boiling the ocean“.

IRS se má od existujících metod interakce se směrovacím systémem (CLI, SNMP, IPFIX, NETCONF) lišit možností rychlého přístupu k detailním informacím o stavu systému a možností operativních softwarově řízených zásahů. První z uvedených dokumentů však při analýze vhodnosti protokolu NETCONF coby mechanismu pro realizaci IRS vycházel v řadě ohledů ze zastaralých anebo přímo nesprávných informací – NETCONF byl pak na jejich základě zavržen. Tyto nedostatky byly v diskusi také zmíněny a aktivisté IRS přislíbili, že se k výchozí analýze ještě vrátí a použití NETCONFu a jeho datových modelů znovu zváží.

Moje osobní dojmy jsou zatím smíšené. Samotná idea IRS jako mechanismu pro přístup ke směrovacím datům je v pořádku, trochu mne ale dráždí jeho avizované použití. Vychází totiž z předpokladu, že směrování v Internetu lze optimalizovat aktivním řízením routerů z nějakého „inteligentního“ centra. Dosavadní zkušenosti mne přesvědčují, že se v takových případech výkon sítě často spíše zhorší.

Otázky IRS jsou intenzivně diskutovány v konferenci  irs-discuss. Pokud půjde vše podle předpokladů, bude se na příštím meetingu IETF 85 v Atlantě konat zasedání typu BoF (Birds of a Feather) a z něj by následně mohla vzejít nová pracovní skupina IRS při IETF.

Ladislav Lhotka

Můj druhý postřeh z meetingu IETF 84 se také týká protokolů a nástrojů pro síťový management. Zatímco minulý příspěvek byl věnován konfiguračním datům, dnes bych se rád zmínil o jedné diskusi týkající se stavových dat, která jsou pro efektivní správu síťových zařízení také velmi důležitá. Čím se liší od těch konfiguračních? Rozdíl můžeme ukázat na jednoduchém příkladu IP adresy. Ta může být pro dané rozhraní buď statická, a pak je zapsána někde v konfiguračních datech, anebo se získává pomocí DHCP a její aktuální hodnotu může správce zjistit ze stavových dat. Za stavová data se obvykle považují i různé statistické čítače, kupříkladu počty bajtů přijatých a odeslaných přes dané rozhraní.

Pro práci s oběma typy dat jsou k dispozici dva konkurenční protokoly: SNMP a jeho mladší bratranec NETCONF. Pokud jde o konfigurační data, hovoří vše celkem jasně pro NETCONF, SNMP se v této oblasti neosvědčil a dnes se prakticky nepoužívá. U stavových dat je ale situace do velké míry opačná a SNMP tu zatím jednoznačně vládne. Síťovým operátorům už se ovšem dosti zajídá spravovat sítě pomocí dvou různých protokolů – a začínají se hlasitě ozývat.

Diskuse na toto téma propukla na IETF 84 poněkud nečekaně během jednání pracovní skupiny OPSAWG, když byl na programu Internet draft draft-schoenw-opsawg-vm-mib-01, který definuje část databáze SNMP MIB se stavovými daty pro virtuální počítače s hypervizorem. Rozbuškou však nebyl tento celkem nevinný dokument, ale osoba přednášejícího: byl jím Jürgen Schönwälder, který je jednou z vůdčích figur stojících za návrhem protokolu NETCONF. Dotaz z pléna zněl zhruba takto: „Jestli to s NETCONFem myslíte vážně, proč nás pořád zásobujete novými daty pro SNMP a neimplementujete raději stejná data v NETCONFu?“ Většina diskutujících se pak skutečně přiklonila k názoru, že by bylo velmi prospěšné toto schizma postupně odstranit a mít všechna stavová data k dispozici prostřednictvím NETCONFu.

To se snadno řekne, ale hůře udělá. Převod všech definic objektů z databáze MIB (zapsaných v jazyku SMIv2) na datový model pro NETCONF (v jazyku YANG) je sice možný, vzhledem k vysokému počtu MIB objektů je to ale práce pro vraha, a tak se do ní nikomu nechce. Druhou alternativou, která se již také testovala, je proto automatický převod. Pro tento účel dokonce existuje specifikace v RFC 6643, jehož autorem je shodou okolností rovněž Jürgen Schönwälder.

Jenže, jak víme i z jiných případů, výsledky strojového překladu nebývají zrovna ideální. V daném případě se naráží jednak na některé nekompatibility mezi jazyky SMIv2 a YANG (příkladem je rozdílný způsob indexace objektů v databázi), ale také na problém převodu důležitých informací zapsaných v MIB modulech volným textem – doplňujících popisů a implementačních instrukcí.

Momentálně tedy převládá názor, že automatický převod lze použít ad hoc v případě akutní potřeby přístupu k MIB datům pomocí protokolu NETCONF. Z dlouhodobého hlediska bude ale asi nezbytné podstoupit martyrium spojené s ruční konverzí. Vypadá to tedy, že internetová komunita má v této oblasti o práci postaráno na řadu příštích let.

Ladislav Lhotka