Během seminářů, které pořádáme v projektu „Bezpečně na netu“ radíme, aby si děti i rodiče vyzkoušeli, jaké je to být třeba jen jeden jediný den bez mobilu. Přiznávám se, že sám jsem se k tomu zatím nikdy nedostal. Až do minulé soboty 21. září, na kterou připadl český Den offline.

Zprvu jsem si říkal, že pro odpojení od všudypřítomné „sítě sítí“ jsem si nevybral zrovna nejlepší den. Čekala mě totiž cesta z ICT Proposers Days v Helsinkách. A cestování člověka k používání mobilu svádí mnohem více, než kdyby byl např. jen doma na zahrádce. Nicméně jsem to vzal jako výzvu a nyní se rád podělím o své postřehy potvrzující, že na mnoho činností mobil skutečně nepotřebujeme. Byť to tak na první pohled nevypadá.

Vstávání

Ráno mi letí letadlo v půl desáté, což znamená vyrazit před půl osmou z hotelu. Budíček tedy nejpozději na sedmou. Mobil mám již od večera preventivně vypnutý, takže zvažuji, zda požádat recepci o buzení klasickým telefonem (ano, z domácností vymizely, ale na většině hotelových pokojů ještě jsou) nebo se spolehnout na svůj vnitřní budík. Nakonec vítězí druhá možnost, neboť moje svědomí bojuje s tím, že i starý dobrý telefon je vlastně telefon. Můj budík mě naštěstí nezklame a probouzím se před půl sedmou. První meta dosažena.

Cesta na letiště

Bez mučení přiznávám, že při používání MHD jsem si již zvykl na Google navigaci. Moji výhodou v Helsinkách je, že bydlím asi jen 5 minut chůze od stanice vlaku, který jede přímo na letiště. Večer si tak zjišťuji intervaly, abych si mohl cestu lépe naplánovat. Ve skutečnosti vlak jede jinak, než podle jízdního řádu, který mi den předtím našel Google, ale nevadí. Čas odjezdu svítí na tabuli a finským dráhám věřím. První okamžik, kdy zalituji toho, že nemohu použít mobil, přichází, když v protisměru přijíždí vlak, na kterém je obrázek krtečka s deštníkem. Myslím, že v Čechách by fotka sklidila úspěch.

Check-in

Na letiště přijíždím s plánovaným předstihem. Finské letiště Vantaa je již do vysoké míry digitalizované, takže celý check-in probíhá za využití samoobslužných automatů téměř bez lidské přítomnosti. Nejdříve si vytisknout palubenku (naštěstí funguje načtení občanky a systém nevyžaduje rezervační kód, který jsem si zapomněl přepsat z mobilu) i štítek na kufr. Pak si štítek sám nalepím, na dalším automatu zvážím a pošlu do útrob letiště. Při pohledu na mizející kufr přemýšlím o tom, co asi budou za pár let dělat slečny a mladí pánové, kteří sedí za check-inem v Praze i dalších městech. A neubráním se vzpomínkám na mizející pokladní, které jsou již v mnohých supermarketech nahrazovány samoobslužnými pokladnami. Zatímco tato povolání mizí, z nás se pomalu nevědomky stávají pokladní a pracovníci letištního odbavení.

Čekání a let

Absenci mobilu začínám trochu výrazněji pociťovat při téměř hodinovém čekání na letadlo. Chvíli mi zabere obcházení duty-free obchodů, pak čas místo surfování zaháním pozorováním lidí a přemýšlení nad tím, co je k dnešní cestě vedlo, případně, zda se jedná o pár či kolegy. V letadle mobil většinou nepoužívám a tak mi ani nechybí. Zato vedle mě sedící mladík stále dost znuděně kouká do svého přístroje a na mě až příliš často přepíná mezi čtením a hrami. Já se jen usmívám :-).

Zatím asi nejvíce absenci mobilu pociťuji po přistání, kdy je má rodina zvyklá obdržet zprávu, že jsem v pořádku přistál. Na to, že budu offline jsem je připravil a jak se nakonec ukázalo, SMSka typu „Právě jsem přistál v Praze“ jim nakonec ani moc nechyběla. Ruku na srdce – kdyby náhodou naše letadlo spadlo, tak už stejně žádnou SMSku nepošlu a ve zprávách to bude pravděpodobně dříve, než bychom měli přistát.

Cesta z letiště

Cesta z pražského letiště je pro mě bez mobilu přirozeně snazší, než na letiště v Helsinkách. Jediný moment, kdy trochu lituji absence mobilu a IDOSu je ve chvíli, kdy by se mi hodilo ověřit, zda je z Dejvické výhodnější jet tramvají či autobusem. Nakonec intuitivně volím autobus. I přes delší čekání nakonec jede dříve, než tramvaj, byť další přestup stíhám s vyplazeným jazykem. Ale ani zde by mi ale mobil nepomohl.

Odpoledne doma

Udělat si oběd z polotovaru naštěstí zvládám i bez internetové kuchařky. Odpoledne plánuji cestu za rodiči a tak řeším co s volnou hodinou a půl. Nebýt Dne offline, asi bych se vrhnul na promazávání e-mailů, zpracování fotek či bezcílné procházení Internetu. Místo toho si chvilku čtu časopisy a pak jdu na zahrádku udělat věci, které mi již delší dobu žena připomíná. Byť si nemyslím, že bych patřil mezi náruživé uživatele telefonu nebo sociálních sítí, v tento okamžik si uvědomuji, kolik času mi, byť často po malých kouskách, mobil bere a že i za půl hodiny se dá udělat spoustu práce. Ostatně, věděli jste, že průměrný Čech stráví na sociálních sítích 143 minut? Tj. téměř dvě a půl hodiny denně!

U rodičů

Na cestu k rodičům většinou mobil nepoužívám ani v jiné dny a tak mi to nedělá problém ani na Den offline. U našich pak přichází obdobný efekt, jako po obědě se zahrádkou. Místo chvilek na mobilu si více povídáme či si čtu.

Druhý den

Nevím, zda za to může absence modrého světla, změna prostředí či únava z cesty, ale ráno spím téměř do osmi, což se mi již delší dobu nepodařilo. Když pak dopoledne po více než 24 hodinách offline zapínám mobil, zjišťuji, že mi nikdo nevolal, neposlal žádnou SMSku ani vzkaz přes WhatsApp či Facebook a v pracovním e-mailu mám jen jednu zprávu. Zároveň si uvědomuji, že jsem předchozí den měl mnohem více příležitostí na přemýšlení a věnování se vlastním myšlenkám. Připomínám si rozhovor se socioložkou Karolínou Presovou na iHned, který jsme nedávno odemkli všem našim příznivcům. Při tom si uvědomuji, kolik dobrých nápadů jsem dříve dostal např. ve vlaku.

Den offline tak mohu všem jen doporučit. Věřte, že vám nic neuteče a naopak možná dostanete pár dobrých nápadů. Pokud příští rok do dne offline zapojíte nejen sebe, ale i svoji rodinu, možná vám ani nepřijde, že jste offline. Jak jsem si sám vyzkoušel, odpojit se jde i při cestování, kde jsme se postupně naučili na mobil v nejedné situaci spoléhat.