Na přelomu starého a nového roku se v „hlavním“ mailing listu IETF rozběhla výživná diskuse. Byla sice vyvolána bizarním návrhem IP verze 10, ve skutečnosti ale odráží všeobecnou frustraci ze šnečího tempa zavádění IPv6. John Klensin, jeden z praotců Internetu, zaujal překvapivě skeptické a sebekritické stanovisko. Podle něj proponenti IPv6 postupně ztrácejí na důvěryhodnosti: „Mnoho let jsme tvrdili, že IPv6 je připraveno na plošné nasazení a že všechny přechodové mechanismy jsou zvládnuty. Když se v praxi ukázalo, že to není tak úplně pravda, začali jsme strašit katastrofami, které měly vypuknout v souvislosti s jistými událostmi. K těmto událostem skutečně došlo, ale katastrofy se nedostavily.“

Klensin se domnívá, že princip end-to-end, na němž byl původní Internet postaven, už možná není tolik atraktivní pro poskytovatele obsahu, kteří Síť považují za CDN, poskytovatele připojení, kteří chtějí od zákazníků řádově vyšší poplatky za serverové funkce, či pro státy, které chtějí přísně kontrolovat adresy na svém území. Mnohá opatření, která fakticky oddalují zavádění IPv6, jako třeba CG-NAT anebo obchodování s IPv4 adresami, mohou pak ve skutečnosti mnohem lépe vyhovovat jejich obchodním a politickým modelům.

Oponenti těchto názorů, říkejme jim pracovně šestkoví optimisté, poukázali na úspěšné zavedení IPv6 v sítích mnohých telekomunikačních operátorů, ISP i nadnárodních společností. Podle nich není třeba panikařit, ale v klidu počkat na moment, který jistě přijde, kdy veškeré obchvaty a výmluvy přestanou být ekonomicky výhodné. Do té doby můžeme stále pracovat na tom, aby migrace na IPv6 byla co možná nejhladší. Optimisté se shodli na letopočtu 2018 jako na přelomovém roku, kdy IPv6 konečně vypluje pod plnými plachtami. Tak uvidíme…

Další diskutující poukázali na konkrétní potíže, s nimiž se střetávají malí i velcí uživatelé IPv6. Tak třeba Randy Bush, další z vousatých koryfejů, tvrdí, že pro řadu korporátních uživatelů jsou zásadním problémem aktuální nedostatky DHCPv6. Zatímco standardy IPv6 evidentně předpokládají, že bezstavová autokonfigurace (SLAAC) bude hlavní mechanismem přidělování adres a směrování koncových stanic, mnohé společnosti se zřejmě nechtějí vzdát DHCP jakožto nástroje detailní kontroly nad tím, kdo jakou adresu dostane a přes který router bude provoz z této adresy směrován. Kuriozitou pak je, že tento problém nabývá nepříjemných rozměrů také kvůli tomu, že Android DHCPv6 zatím vůbec nepodporuje, prý z religiózních důvodů.

Všem zájemcům o IPv6 (a vlastně i jeho odpůrcům) vřele doporučuji pročíst archiv zmíněného mailing listu mezi 28. prosincem loňského a 1. lednem nového roku. Osobně si vůbec netroufám předpovídat, jak to s IPv6 vlastně dopadne. Jisté je, že je před námi zajímavá doba – a také dost práce.