Na začátku června Evropská komise s více než půlročním zpožděním představila návrh nové legislativy zaměřené na elektronickou identifikaci, autentizaci a elektronické transakce. Přesto, že hlavním cílem návrhu je sjednocení pravidel pro elektronický podpis a nahrazení, resp. novelizace Směrnice č. 1999/93/ES o zásadách pro elektronické podpisy, se zdá, že předkládaný návrh jde mnohem dál a postihuje nejen certifikáty pro elektronický podpis, ale rovněž certifikáty, které jsou využívány pro zajištění důvěryhodnosti webových stránek a zabezpečení komunikace s nimi, např. VeriSign patřící dnes pod křídla Symantec.

Obdobně jako současná Směrnice o elektronických podpisech upravuje návrh nařízení zohledňuje rovněž činnost certifikačních autorit. Ty rozděluje do dvou úrovní – poskytovatele důvěryhodných služeb a kvalifikované poskytovatele důvěryhodných služeb.

Zatímco na ty první nejsou, podobně jako dnes na vydavatele tzv. komerčních certifikátů, kladeny žádné požadavky, činnost těch druhých lze připodobnit k současným akreditovaným poskytovatelům certifikačních služeb typu První certifikační autorita (ICA) či PostSignum. Činnost těchto poskytovatelů je však oproti současné praxi vymezena mnohem šířeji a nově rozšiřuje oblast regulace nejen na vytváření, ověřování, potvrzování, zpracovávání a uchovávání elektronických podpisů, elektronických značek, elektronických časových razítek, ale rovněž na elektronické dokumenty, elektronické doručování a ověřování webových stránek.

Evropská komise se tak snaží zabrousit do vod, kde působí např. americký VeriSign a po nápadu na zřízení evropské ratingové agentury je zde snaha o zřízení evropských certifikačních autorit, které by vytvořily protiváhu americkým konkurentům. Jejich certifikáty by pak mohly být v Evropské unii přijímány pouze v okamžiku uzavření mezinárodní dohod. Proces uzavření takovéto smlouvy je upraven ve Smlouvě o fungování EU, konkrétně čl. 218, který mj. předpokládá zmocnění ze strany Rady (tj. členských států), kdy např. uzavření dohody s USA by pravděpodobně nebyla záležitost týdnů ani měsíců, ale spíše roků.

Návrh vzešlý z pera Komise zároveň opomíjí současnou praxi, kdy zajištění důvěryhodnosti dané webové stránky, resp. certifikátu, nepředstavuje otázku legislativy, ale zejména otázku, jak „dostat“ svůj certifikát do prohlížeče tak, aby se daná stránka nezobrazovala jako nedůvěryhodná. V této souvislosti lze zmínit např. americký certifikát GeoTrust, který nahradil certifikát PostSignum používaný informačním systémem datových schránek. Vzhledem k tomu, že návrh se akceptování certifikátů vůbec nevěnuje, je možné, že bychom se mohli v budoucnu setkávat s tím, že zejména vládní servery by nám nabízely „důvěryhodné certifikáty“, které by se však v prohlížeči zobrazovaly jako nedůvěryhodné, zatímco ty důvěryhodné z druhé břehu Atlantiku by zase neodpovídaly požadavkům evropské legislativy.

Jiří Průša