V dnešních Krátkých vlnách se podíváme na přelomové rozhodnutí švýcarského regulátora po 11 letech sporu a na lednová rozhodnutí českého Nejvyššího správního soudu, který řešil kasační stížnosti na rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu.
Švýcarský telekomunikační regulátor ComCom vydal 19. prosince 2024 rozhodnutí, které ukládá dominantnímu operátorovi Swisscom povinnost poskytovat bezplatný peering bez omezení rychlosti internetovému poskytovateli Init7. Toto rozhodnutí ukončuje spor trvající od roku 2013 a plně vyhovuje požadavku Init7 na bezplatný peering. ComCom založil své rozhodnutí na článku 11 švýcarského telekomunikačního zákona, který zavazuje dominantní operátory poskytovat propojení jiným operátorům na vyžádání.
Klíčovým faktorem v rozhodnutí o dominantním postavení Swisscomu byl jeho neobvyklý smluvní vztah s Deutsche Telekom (DT). Ačkoli Swisscom je operátorem druhé úrovně (tier-2), má s DT, operátorem první úrovně (tier-1), zvláštní dohodu o sdílení nákladů a výnosů z provozu do sítě Swisscomu. Tato dohoda byla považována za neobvyklou na trhu a hrála významnou roli při posuzování dominance Swisscomu.
Krátce odbočím k vysvětlení, co je rozdělení operátorů do tzv. tierů (vrstev, úrovní, chcete-li). Rozdělení operátorů do tzv. tierů je způsob, jak kategorizovat poskytovatele internetových služeb podle jejich postavení a propojení v rámci globální internetové sítě. Toto rozdělení není oficiální hierarchií, ale běžně používaným přístupem k popisu struktury internetu. A právě pro operátory v tier-1 je typické, že jsou tak velké autonomní systémy (AS), které mohou dosáhnout celého internetu pouze předáváním provozu svým peeringovým partnerům a nepotřebují si nakupovat tranzitní služby od jiných operátorů (na rozdíl od operátorů v tier-2 a nižších).
ComCom dospěl k závěru, že Swisscom je dominantní na trhu peeringu, zejména ve vztahu k poskytovatelům obsahu a aplikací, kteří nemají peering s DT.
Švýcarský regulátor souhlasil s předloženou argumentací společnosti Init7, tedy že náklady na peering se skládají z nákladů na připojení k propojovacímu bodu, kolokaci a na porty na směrovačích. Tyto náklady se obvykle pohybují ve stejném rozmezí pro oba partnery. Náklady na provoz nejsou relevantní, protože provoz iniciují koncoví uživatelé a platí za něj ze své platby za přístup k internetu. Náklady se neliší podle toho, zda je provoz symetrický nebo asymetrický.
ComCom také zdůraznil, že v konkurenčním prostředí by Swisscom měl přirozený zájem o peering, který by snížil jeho tranzitní náklady a zvýšil kvalitu služeb.
Rozhodnutí ukládá Swisscomu poskytovat Init7 peering se dvěma propojovacími linkami o kapacitě 10 Gbps v Ženevě a Curychu bez omezení rychlosti. Pokud provoz překročí 50 % nominální kapacity, Swisscom bude muset spolupracovat s Init7 na zvýšení kapacity, přičemž náklady na dodatečné linky budou hradit střídavě. Toto rozhodnutí může mít významný dopad na švýcarský telekomunikační trh a může sloužit jako precedens pro podobné případy v budoucnu zejména ve vazbě na případné debaty o fair share příplatcích.
Český telekomunikační regulátor, Český telekomunikační úřad, se letos dočkal už dvou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, u kterého si protistrany stěžovaly na regulátorovo rozhodnutí. Obě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zamítl a ČTÚ tak uhájil svůj právní názor.
V první kauze 10 As 235/2024-48 si žalobce firma VIDEON Networking s.r.o. stěžoval v podstatě na to, že Městský soud, u kterého napadl rozhodnutí ČTÚ, odmítl provést znalecký posudek a přejímal závěry žalovaného, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho si vytvořil vlastní závěry o správnosti měření. Žalobce totiž utrpěl pokutu od ČTÚ za rušení základnové stanice Vodafonu operující v pásmu 800 MHz. Tohoto rušení se měl dopustit provozem venkovní jednotky zařízení RLAN v pásmu 5 GHz (Ubiquiti NanoStaton M5 5GHz airMax). Druhý přestupek se týkal jeho „neochoty“ předat ČTÚ informace o přesné typologii a popisu RLAN sítí provozovaných v pásmech 2,4 GHz až 66 GHz. Souhrnná pokutu uložená prvním stupněm ve výši 80 000 Kč byla předsedou Rady ČTÚ snížena ve druhém stupni na částku 60 000 Kč.
Nejvyšší správní soud v reakci na stěžovatele uvedl, že městský soud sice je povinen vypořádat se s každým žalobním bodem, nicméně způsob tohoto vypořádání může být různý: někdy například postačuje poukázat na kogentní znění zákonné úpravy, jindy je třeba použít sofistikované interpretační metody a doktrinální závěry, v dalších případech lze pro stručnost využít odkaz na blíže označenou prejudikaturu s konstatováním, že není důvod se od ní jakkoliv odchylovat, a někdy se soud může v podstatných momentech ztotožnit s argumentací některého z účastníků řízení a nedává proto rozumný smysl ji podrobně opakovat.
„Pokud proto stěžovatel s informacemi v něm obsaženými nesouhlasil, mohl je zpochybnit a důkazně vyvrátit. Jak se však podává z obsahu správního spisu, stěžovatel proti kontrolnímu zjištění nepodal námitky a ani nevyužil například možnosti předložit vlastní znalecký posudek nebo jiný důkazní prostředek. Pokud proto za této situace městský soud konstatoval, že se správní orgány vypořádaly se všemi následnými námitkami stěžovatele, a tento svůj závěr řádně a přesvědčivě odůvodnil, nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.“
Ve druhé kauze 1 As 243/2004-32 si žalobce firma Vlašimnet stěžovala na zamítavý rozsudek Městského soudu proti rozhodnutí ČTÚ, který sankcionoval Vlašimnet za využívání rádiových kmitočtů 58.320 MHz, 60.480 MHz a 64.800 MHz v rozporu s příslušným všeobecným oprávněním, neboť prostřednictvím registračního portálu neoznámila příslušné MAC Wireless adresy stanic a namísto nich oznámila „jen“ jejich sériová čísla. Takový postup ČTÚ ohodnotil pokutou ve výši 5 000 Kč.
Městský soud odmítl argumenty žalobce, že čl. 2 odst. 2 písm. b) všeobecného oprávnění je nejednoznačný, když podle něj stačí použít prostý gramatický (jazykový) výklad. Soud označil za podstatné, že stanice provozované žalobkyní prokazatelně MAC Wireless adresu výrobcem přidělenu měly a tudíž neměl žalobce důvod alternativně oznamovat výrobní číslo.
V reakci na kasační stížnost Nejvyšší správní soud nejprve zdůraznil, že jeho úlohou není nahrazovat činnost správních orgánů a krajských soudů a stále dokola opakovat závěry již mnohokrát vyřčené. Podle něj argumentace obsažená v kasační stížnosti do značné míry kopíruje námitky uplatněné jak v řízení o rozkladu, tak v řízení před městským soudem. Všeobecné oprávnění podle něj výslovně a naprosto jednoznačně stanoví povinnost oznamovat MAC Wireless adresu. Následně pouze doplňuje náhradní způsob splnění povinnosti (oznámením výrobního čísla stanic), avšak to pouze a jen tehdy, nebyla-li MAC Wireless adresa přidělena. Nejvyšší správní soud je také vázán dotčenou právní úpravou a nemůže spekulovat o tom, která varianta, MAC adresa vs sériové číslo, je vhodnější nebo lepší pro požadovaný účel.
V závěru se soud věnoval absenci materiální stránky přestupku. K tomu Nejvyšší správní soud připomněl, že žalovaný (ČTÚ) svůj požadavek na oznámení MAC Wireless adresy náležitě odůvodnil. Konkrétně uvedl, že sériová čísla nelze ověřit pouhým dálkovým načtením vysílaných údajů, ale je nutné jejich fyzické ověření přímo na stanici nebo písemným dotazem u provozovatelů stanic v dotčené lokalitě. Nižší míru společenské škodlivosti podle něj pak je odražena ve výši uložené pokuty, kterou považuje za bagatelní.