„Výhodou krátkých vln je způsob jejich šíření v atmosféře – díky mnohonásobným odrazům, k nimž dochází na ionizovaných částicích ve vyšších vrstvách (ionosféra), není nutná přímá dohlednost mezi vysílačem a přijímačem, takže jejich vzájemná vzdálenost může dosáhnout i tisíců až desítek tisíc kilometrů. Slabinou jsou naopak nestabilní podmínky šíření. Prostřednictvím krátkých vln se často vysílají zahraniční programy rozhlasových stanic do zemí, kde je omezená svoboda projevu nebo kde je zavedena cenzura.“ (zdroj: Wikipedia)

Druhá vlna koronaviru nabírá na síle, ale české úřady nepolevují a chrlí „úžasné“ návrhy. Posledně jsem zmínil Ministerstvem vnitra připravený návrh novely zákona o krizovém řízení, která v části druhé mění i zákon o integrovaném záchranném systému a dává pravomoc Ministerstvu vnitra požadovat po Českém telekomunikačním úřadě vyhrazení jakýchkoliv kmitočtů pro jejich účely.

Laicky řečeno, návrh zákona by umožňoval (pokud by byl schválen v navržené podobě), aby Ministerstvo vnitra přišlo za ČTÚ a řeklo:

– „Hele, milé ČTÚ, támhle Vodafonu končí příděl kmitočtů v pásmu 800 MHz, nám by se líbilo, víš, pro ty naše vysílačky, třeba 5 MHz, nebo víš co, dej nám 10 MHz a přidej 10 MHz z 1800 MHz, my si na tom něco postavíme.“

A ČTÚ, přesně podle návrhu zákona, já vím, že to předkladatelé takhle vůbec nezamýšleli, že to mysleli poctivě, ale tak, jak je to napsané, by ČTÚ jen kývlo a řeklo:

– „Jasně, 10 MHz a 10 MHz pro vnitro, pardon, milý Vodafone, já s tím nemůžu nic dělat, musím konat, jak vnitro žádá.“

A to si dejme ruku na srdce, milé vnitro, to asi nebyl zamýšlený cíl, zvláště, když potřeby státu pro poskytování tzv. PPDR služeb mají být zajištěny závazkem spojeným s pásmem 700 MHz, které je v současné době předmětem aukce, kterou organizuje ČTÚ. Ve vyhlášení výběrového řízení jsou stanoveny podmínky k zajištění PPDR komunikace v komerčních mobilních komunikačních sítích 4G/5G využívajících primárně rádiové kmitočty v pásmu 700 MHz, a to jak prostřednictvím závazku národního roamingu, tak prostřednictvím závazku zajištění prioritních BB-PPDR služeb. Za tímto účelem jsou úspěšným účastníkům výběrového řízení ukládána rozsáhlá a velmi nákladná rozvojová kritéria pro pokrytí odlehlých a velmi obtížně dosažitelných lokalit. Pravidla vyhlášeného výběrového řízení byla přitom připravena s ohledem na požadavky Ministerstva vnitra a společně s Ministerstvem vnitra. Shodu na řešení potřeb krizové komunikace pomocí nástrojů v aukci ostatně v minulosti potvrdili veřejně i zástupci Ministerstva vnitra, například v článku „Jak budou komunikovat záchranáři? Řešení se odkládá, Hamáček se stále nedohodl s Babišem.“

Ostatně připomínek k návrhu se sešlo nepočítaně a nadšené z nové povinnosti není ani ČTÚ, když ve svých připomínkách např. píše, že „takový postup není možný bez dalšího jen na základě „požadavku“ Ministerstva vnitra. Připomínáme, že všechny změny plánu využití rádiového spektra je nutno provést řádným způsobem ve správním řízení (vydání opatření obecné povahy) při zohlednění všech aspektů, které v této souvislosti předpokládá zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, včetně provedení veřejné konzultace (§ 130 zákona o elektronických komunikacích).“

Věřme, že „jen“ jedna ruka neví, co dělá druhá.

Nezahálí ani Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), který v úterý zveřejnil rozhodnutí ve věci C‑623/17, a které v médiích prosvištělo ve zkratce jako „zrušení plošného ukládání metadat o telekomunikačním provozu uživatelů“. Pojďme si najít trochu času a ponořit se do vlastního rozsudku trochu hlouběji.

Klíčové pro rozhodnutí soudu je současné znění směrnice 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (zkráceně e-privacy). SDEU se drží svého výkladu čl. 15 e-privacy směrnice s tím, že zde sice směrnice umožňuje výjimky z důvěrnosti dat, nicméně jde o výjimku a rozhodně nemá jít o jakousi trvalou výjimku, protože jinak by, logicky, nešlo o výjimku.

Bod 62 rozsudku zdůrazňuje, že kromě práva na soukromí je třeba respektovat i další práva vyplývající z Listiny základních práv EU, jako je právo na ochranu osobních údajů (čl. 8), právo na svobodu projevu (čl. 11). Nicméně články 7, 8 a 11 Charty nejsou absolutní (bod 63, odkazuje se zde na Schremse II). V bodu 66 SDEU zdůrazňuje, že tato základní práva mohou být derogována tehdy, pokud je zajištěno, že tato opatření jsou nezbytná, vhodná a přiměřená v demokratické společnosti, přičemž musí být „strictly“ přiměřené. 

Bod 68 shrnuje, že za účelem vyhovění principu přiměřenosti musí existovat jasná zákonná úprava, která zakotvuje přesná pravidla pro rozsah a aplikaci opatření, včetně ochrany před rizikem zneužití. Úprava na úrovni zákona musí obsahovat jasná pravidla, kdy a za jakých podmínek lze data zpracovávat a musí omezit takový zásah do soukromí pouze na případy, kde je tak nezbytně nutné („strictly necessary“ slovy soudu). Záruky musí být větší zejména v situaci, pokud jsou data zpracovávána automatizovaně.

Bod 69 a to, co vadí SDEU nejvíce – „pokud derogujeme důvěrnost dat tím, že předáváme data bezpečnostním a zpravodajským složkám, nemůžeme tak činit právní úpravou, která tak učiní obecně a bez rozlišení („general and indiscrimainate way“). Z výjimky se totiž učiní pravidlo („it has the effect of making the expeption to the obligation of the principle …the rule“).

Podle bodu 78 musí národní legislativa upravující přístup k datům obsahovat jasná a objektivní pravidla pro stanovení podmínek, za nichž mohou národní orgány k datům přistupovat. Pokud však národní zákony umožňují v podstatě obecné a nerozlišující předávání dat oprávněným orgánům, jedná se plošný přístup k těmto datům (bod 80). A pak taková právní úprava překračuje limit toho, co je „strictly necessary“ a nemůže tak v demokratické společnosti v praxi naplnit podmínky požadované čl. 15 e-privacy směrnice (ve světle čl. 4(2), 7, 8 a 11 Listiny základních práv EU) (bod 81).

SDEU vytrvale říká, že nelze z výjimky udělat pravidlo. A proto je také důležité, zda a v jaké podobě se přijme revize směrnice o e-privacy. Během dosavadního projednávání v Bruselu se některé státy snažily formulaci čl. 15 změnit, Evropská komise se k tomu stavěla zdrženlivě. Na národní úrovni se zřejmě znovu ozvou hlasy, že je nutné data retention zrušit. Doufám, že to bude odborná a nikoliv emotivní debata. Jen při pohledu na trestní zákon a některé skutkové podstaty zjistíte, že bez provozních a lokalizačních údajů nejste prakticky schopni některé trestné činy odhalovat. Pravidlo neuchovávat plošně, tak aby dávalo smysl, je nerealizovatelné. Jakýkoliv opt-out např. pro určité profese (advokáti, novináři) taky nedává větší smysl. Rozsah uchovávaných dat plošný není, je omezen výčtem ve vyhlášce.

Rozhodnutí ve věci C-623/17, byť má nepřímé dopady pro všechny (minimálně v akademických debatách), dopadá na státy sporu. Uvidíme, jak SDEU rozhodne v dalších podobných případech, které mu zatím leží na stole (např. C-739/19 Spacenet, C-140/20 Garda Siochana) . V Česku proběhl přezkum přiměřenosti Ústavním soudem před skoro 10 lety, v jehož důsledku došlo k preciznějšímu stanovení, kdy, za jakých podmínek, lze provozní a lokalizační údaje použít – předat. Díky tomu tento institut „přežil“ druhý přezkum u Ústavního soudu vloni. Ale s pravděpodobností hraničí s jistotou si myslím, že se najdou noví vyzyvatelé.

Z diskuzí na sociálních sítích je člověku někdy ouzko. Snaha vykřičet svou jedinou pravdu pohřbívá i ty nejmenší pokusy o obousměrnou komunikaci a pochopení toho druhého. Nedávno jsem přečetl knížku Jiřího Kratochvíla Liška v dámu a líbil se mi tam trefný popis toho, že tenhle stav, ta snaha rozdělit rodinu, vesnici, stát na 2 rozhádané poloviny, může být chtěný pro dosahování svých vlastních cílů:
– Idea spočívá v tom, že přece celý národ, celá vlast tvoří jakési rodinné společenství. Rusové to moc dobře vědí, když rusky se vlast řekne rodina. Takže zasejme semínka zášti a proradnosti do rodinného společenství celého národa, zasejme je do celý vlasti. A když tak infikujeme celý národ, celou vlast, podlehne pak morálnímu rozkladu, rozpadne se na dvě nepřátelské části, které se potom snadno ovládají. Vždyť moc se zas rusky řekne vlasť.

– Výborně, tomu fandím. A už to vidím: celý národ rozbitý do dvou nepřátelských polovin!“

Ondřej Malý si myslí (a precizně argumentuje), že se nejedná o žádné temné spiknutí, ale že (v tomto případě) Facebook je jenom firma, kterou její neschopný management nedokáže uřídit a nedokáže ani dohlédnout důsledky mnoha svých naprosto sociopatických rozhodnutí.

Knížku pana Kratochvíla i článek ex-kolegy doporučuji, ale proto to sem vlastně nepíšu. Občas jsem si říkal při čekáních na jednání v Poslanecké sněmovně, zda bych měl nějaké téma k diskuzi s tím nebo oním panem poslancem. Zda bych překonal svůj odpor k jeho stranické příslušnosti. A pak při brouzdání Internetem najdu fantastický příspěvek na blogu pana poslance Jiřího Dolejše, kde porovnává dvě kultovní díla filmové science – fiction – Star Trek a Star Wars, a vím že by mě ta diskuze bavila. Protože člověk, který dokáže barvitě popsat svět Star Treku jako komunismu ne nepodobnou utopii („Kritici seriálu vidí jen postavy pobíhající v pyžamovitých uniformách a žijící v idylické utopii ne nepodobné komunismu. Star Trek se ale explicitně nevyjadřuje k politickým ideologiím, jen odráží civilizační optimismus a důvěru v lidský rozum a možnosti logikou řízeného pokroku.“) a Star Wars jako spíše nedemokratický svět postavený na elitách („Budoucnost patří autoritářským imperiím, jejichž temným sklonům dokáže čelit jen magická síla v rukou vyvolených dědičných vůdců.“), musí být, jak říkala moje babička, zábavný společník. Stejně je lepší hledat, i když je to pracné, co nás může spojit (i kdybychom se přitom měli pohádat), než naskakovat na vlnu svých vlastních nezpochybnitelných pravd.

Uzavírám rubriku „doporučuji k přečtení“, beztak se k tématu sociálních sítí a regulace dostaneme při sledování dalších aktivit Evropské komise. A btw, máte radši Star Trek nebo Star Wars?

#staytuned