Fotka

Díky zajímavému projektu s názvem Kdo jiný, který vede nezisková organizace Člověk v tísni, jsem měla to štěstí poznat dvě (na svůj věk) skutečně velké osobnosti. Říkejme jim Kristýna a Sandra. Tyhle dvě holky se na své škole setkaly s poměrně závažnou kyberšikanou, avšak namísto toho, aby se litovaly nebo očekávaly, že se problém vyřeší sám, proměnily tyto nepříjemné životní události ve svou životní zkušenost tím, že se rozhodly problém řešit. Nejen pro sebe, ale i pro ostatní děti, které by mohly podobný osud potkat. Díky aktivnímu přístupu těchto holek a jedné paní učitelky vám mohu přiblížit jejich příběh.

Vše začalo fotkou na Instagramu. Když si na této sociální síti najdete profily slavných modelek a podíváte se na jejich selfie, tak byste bez znalosti nějaké další informace nepoznali, který z profilů patří modelkám a který dívkám. Dívky, jichž příběh vyprávím, si však za svou fotografii nevysloužily obdiv a lajky, ale kyberšikanu. Jejich fotografie se začala naprosto nekontrolovatelně šířit napříč školou. Když dívky zapochybovaly nad rozhodnutím fotografii zveřejnit, bylo již pozdě. Spolužáci si ji mezitím stáhli do svých zařízení a bez jakýchkoli servítek odstartovali aktivity, jež byly pro dívky velmi bolestivé. Toto chování se brzy stalo velkou noční můrou holek a znepříjemňovalo jim téměř každou minutu jejich života, kyberšikana je totiž o to závažnější, že její fyzické projevy nekončí ani zabouchnutými dveřmi od třídy.

Spolužáci, se kterými se dívky nikdy v životě osobně nebavily, je na Internetu napadali způsobem, který skutečně nebylo možné přejít s úsměvem ani bez povšimnutí. Škola se k problému postavila až na jednu pedagožku z mého pohledu velmi zvláštně. Kyberšikana v tuto chvíli pro nikoho nebyla problémem, vedení školy začalo řešit, jak je možné, že dívky vůbec takovou fotografii na Internet daly, a protože se jednalo prokazatelně o fotografii pořízenou v prostorách školy, začal dívkám hrozit školní trest. Naštěstí ve škole působí aktivní pedagožka, která s dětmi pracuje na individuálních projektech. Když se o situaci dozvěděla, navrhla dívkám, zda nechtějí téma zpracovat. Postih dívky sice neminul, ale mohly situaci alespoň trochu uchopit do vlastních rukou. Dívky tedy společně se dvěma spolužáky z ostatních ročníků připravily projekt, jehož výstupem byla osobní konfrontace hlavních iniciátorů kyberšikany s oběťmi.

Dívky si ve spolupráci s pedagožkou a po pečlivé přípravě a spolupráci s odborníky zavolaly útočníky do třídy, kde se jich ptaly, zda by jim věci, které psali na Internetu, byli schopni říci do očí a zda si uvědomují, že svým chováním na sociálních sítích způsobili skutečnou a nemalou bolest. Aktéři zapojení do kyberšikany se až na výjimky v reálné situaci chovali pokorně a byli velice překvapeni ze skutečné konfrontace s reálnými dívkami.

Většina z útočníků uvedla, že z jejich pohledu šlo o legraci, která je v jejich kolektivu naprosto běžná, normální a rozhodně si ji nikdo nebere osobně ani nikomu neubližuje. Já jsem se osobně se dvěma útočníky sešla a mohu potvrdit, že jsem z nich měla pocit, že mluvím s naprosto rozumnými a hodnými lidmi, kteří mají sice drsný smysl pro humor a odlišný přístup k životu, ale rozhodně se nejedná o žádné agresory.

Přesto jejich chování způsobilo nemálo bolesti. Musím říci, že být na místě vedení, zřejmě bych situaci také nevyřešila správně, nevím totiž, má-li vzniklá situace vlastně nějaké správné řešení. Myslím si, ale že podobným situacím lze do jisté míry předcházet patřičnou osvětou. Děti by měly vědět, že pokaždé, když na Internet posílají jakékoli informace, je možné, že se setkají s negativní reakcí nespecifikovatelného okruhu lidí. Obecně je dobrou pomůckou, zeptat se před zveřejněním fotografie sám sebe, zda by se nás dotklo, kdyby fotografie, kterou posíláme na Internet, viděla celá naše třída na velké obrazovce nebo zda by se líbila naší babičce. Zároveň bychom měli naše děti učit respektu. Tím mám na mysli především to, že je naprosto zřejmé, že na světě neexistují dva stejní lidé, vždyť stačí znalost o jedinečnosti otisku prstu. Pokud tedy někdo řekne, že mu nějaké jednání ubližuje, neměla by být reakce „ale vždyť je to sranda“ považována za normální. Naopak, měli bychom naše děti učit omluvit se a přijmout pocit druhého člověka jako fakt, kterému nemusí rozumět, ale stačí jej respektovat.

Autor:

Zanechte komentář

Všechny údaje jsou povinné. E-mail nebude zobrazen.