O tom, že Internet jako otevřená platforma, která překračuje prostor i čas, se úplně nepotkává s oficiální politikou autoritativních režimů (a nejen jich), netřeba dlouze diskutovat. O velkém čínském firewallu, blokování Twitteru v čase íránské zelené revoluce, vypnutí Internetu v Egyptě po protestech po volbách v roce 2011 a dalších toho bylo napsáno dost mimo náš blog, ale vždy se jedná či jednalo o jednotlivosti, které z technického pohledu narušují normální chování sítě.
Internetový draft DNS Extension for Autonomous Internet(AIP), který jako individuální podání poslali do IETF pánové Diao, Diao a Liao, ovšem tento systém „výpadků“ chce změnit. Nový návrh by počítal s tím, že by vedle stávajícího DNS stromu „zasadili“ další „autonomní“ DNS strom (či stromy), který by dle zvážení jeho správce obsahoval pouze některé top-level domény. Takových nezávislých stromů by mohlo být v Internetu více a přístup mezi nimi by byl zajištěn pomocí translačních bodů, které by odpovídaly dotazy ležící v uměle vytvořeném podstromu. Na stránky CZ.NIC by se z takové země pak dalo přistupovat jen pouze dotazem například na „www.nic.cz.资本主义的怪物“. Takový dotaz by byl předán příslušnému (pravděpodobně vládnímu) DNS serveru obsluhující doménu .资本主义的怪物, který by z dotazu odstranil příponu, předal jej například do DNS stromu, který je spravovaný ICANNem, a zpátky přeposlal odpověď (nebo také ne).
Osobně vnímám takovou iniciativu za velmi škodlivou otevřenému Internetu a domnívám se, že by IETF v žádném případě nemělo legitimizovat cenzuru tohoto druhu a zasadíme se o to, aby tento návrh v IETF neprošel.
Jelikož jsem v předchozích dvou blogpostech o OpenID a WHOISu nalákal čtenáře na IETF 83, sluší se přinést nějaký report o tom, jak tato konference splnila očekávání. Dá se říct, že více než dostatečně.
Jak už je na IETF zvykem, je neděle věnovaná tutoriálům. Mezi ně byl trochu narychlo zařazen i tříhodinový tutoriál na OpenID Connect. To ještě více umocnilo fakt, že tato konference byla problémům digitálních identit věnovaná víc než jsem sám čekal. V zajímavé souhrnné prezentaci bylo zmíněno i probíhající vzájemné testování existujících implementací. Zájemcům o OpenID Connect bych určitě doporučil blogy jeho autorů, zejména články OpenID Connect in a nutshell a Designing a Single Sign-on system using OAuth 2.0. A pokud někdo stále nerozumí rozdílům mezi OpenID a OAuth, existuje i Dummy’s guide. Na závěr byl prezentován i projekt AccountChooser jako nástroj pro poskytovatele služeb, kteří chtějí implementovat jednotné přihlášení napříč technologiemi. Jak udělat správně uživatelské prostředí na straně poskytovatele služeb je zjevně oříšek a nikdo není spokojen s tím co se nazývá NASCAR UI – desítky barevných tlačítek s různými poskytovateli, mezi kterými si uživatel musí nalézt toho svého.
Z pondělních pracovních skupin zaujala NETMOD, jejíž cíl je vydefinovat univerzální datové modely pro vzdálenou konfiguraci různých prvků pomocí protokolu NETCONF. Na datovém modelu pro konfiguraci routingu totiž pracuje Láďa Lhotka z našich laboratoří. Odpolední technické „plenary“ začalo připomenutím druhého dne IPv6, na který se připravujeme i my. Potom už byly hlavními tématy TLS, problémy certifikačních autorit a zabezpečení webu obecně, které se lehce vyhrotilo při kritice tvůrců prohlížečů spočívající v tvrzení, že napadené nebo pochybné certifikační autority neodstraňují z prohlížečů flexibilně.
Avizovaná panelová diskuze o OpenID a OAuth pořádaná organizací ISOC v úterý před polednem byla pro auditorium, ve kterém seděli zástupci různých (číselných i doménových) registrů, spíše seznamovací. Její obsah nejspíš jen vyvolal v posluchačích otázky, které jsme si my položili již dříve a odpověděli na ně v podobě služby MojeID. V navazující pracovní skupině KITTEN, o které jsem se zmiňoval dříve v souvislosti s použití OpenID pro zabezpečení dalších internetových protokolů, se pouze probral stav existujících dokumentů bez nějakého zásadního posunu. To na WEIRDS se očekávala bouřlivá diskuze o podobě nového WHOIS protokolu. Překvapivě se ozvali pouze jednotlivci, kteří mají obavy o zbytečně vynaložené úsilí. Navržený „charter“ pro připravovanou pracovní skupinu tedy bude poslán ke schválení příslušným orgánům IETF. V podvečer ještě zasedla pracovní skupina DNSEXT. Na ní Ondra Surý z našich laboratoří prezentoval navrhovanou úpravu protokolu IXFR. Tato pracovní skupina se pravděpodobně setkala naposledy; její odsouhlasené rozpuštění již čeká pouze na administrativní proceduru.
Středeční program nabídl mimo jiné pracovní skupinu TLS. Ta probírala rozšíření mechanismů pro získání certifikátů při navazování TLS spojení, např. z DNS, jak bylo schváleno v rámci pracovní skupiny DANE. Tato pracovní skupina již všechny svoje dokumenty dokončila a jsou v procesu schvalování, takže pro ni nebyl důvod se tentokrát scházet.
A opět ty identity. Na čtvrteční ráno byl naplánován BOF týkající se protokolu SCIM (Simple Cloud Identity Management). Velcí poskytovatelé cloudových služeb by si rádi standardním způsobem synchronizovali data o uživatelích. Navrhli tedy protokol, který má standardizovány operace pro založení, zobrazení, změnu a zrušení (CRUD) vzdáleného kontaktu spolu s univerzální datovou strukturou v XML a JSONu. Jestli vám to připomíná EPP, které používáme v našem doménovém registru, tak mně také. To jen ukazuje, že staré nápady jsou neustále recyklovány a možná není daleko doba, kdy místo EPP protokolu budeme také používat nějaký REST protokol nad HTTP. Následovala druhá panelová diskuze týkající se OpenID, OAuth a tentokrát i BrowserID. Je více než zřejmé, že BrowserID nemůže OpenID aktuálně plnohodnotně nahradit. Pracovní skupina OAUTH poté řešila hlavně tzv.“rechartering“, tzn. změnu svých cílů. Pro OpenID Connect bude důležité, jestli si pracovní skupina vezme za své některé osiřelé specifikace, na kterých je závislý jako např. Simple Web Discovery. Proti tomu se zvedl částečný odpor, neboť se opět jedná o alternativní přístup k něčemu, na co již existují v IETF jiné standardy host-meta a webfinger.
Závěrečnou tečku za konferencí udělala v pátek pracovní skupina DNSOP. Hlavním tématem bylo TTL a jeho snižování nebo zvyšování. Inženýři z Verisign navrhují jeho výrazné zvýšení jako ochranný mechanismu proti případné nedostupnosti autoritativních serverů. Jejich japonští kolegové naopak doporučují výrazné snížení jako ochranný mechanismus z důvodu rychlého zotavení z případné chyby např. v souvislosti s technologií DNSSEC. K tomu se samozřejmě ještě přidává zákaznický pohled, neboť uživatelé samozřejmě chtějí vidět svoje požadované změny okamžitě. Jednoznačná odpověď asi neexistuje.
Předminulý týden, při vydání první ostré verze autoritativního DNS serveru Knot DNS, jsme vám slíbili článek, který by přiblížil jeho vývoj od počátku až k finální verzi. Ten nám ale posléze narostl pod rukama do rozměrů už nevhodných pro publikaci na blogu, a tak vám zde nabídneme alespoň malou ochutnávku. Kde najdete více se pro jistotu dozvíte až na konci textu :-).
Opatrné začátky
Už je to téměř dva a půl roku, co začal v Laboratořích CZ.NIC pomalu vznikat nový autoritativní DNS server Knot DNS. Na podzim roku 2009 to začalo řadou experimentů a testů, zaměřených hlavně na výběr vhodné datové struktury pro ukládání zónových dat. Ta byla implementována jako první a kolem ní byl následně vystavěn první prototyp serveru s velmi jednoduchou síťovou vrstvou, který dočasně využíval knihovnu ldns pro ukládání dat specifických pro DNS.
Hlavní důraz byl kladen na modularitu návrhu tak, aby kteroukoliv část bylo možné kdykoliv nahradit lepší implementací. Velká část původního návrhu byla zachována i do finální verze. Na funkčním prototypu jsme si ověřili vhodnost zvolené datové struktury a také její potenciál pro vysokou rychlost vyhledání potřebných dat pro zodpovězení příchozího dotazu.
Jde do tuhého
Když na podzim roku 2010 přibyli do týmu další lidé, vývoj se výrazně rozhýbal. Knihovna ldns byla nahrazena vlastní DNS knihovnou, vznikla nová síťová vrstva a obsluha vláken. Během následujících měsíců byly některé části návrhu upraveny tak, aby nás co nejvíce přibližovaly našemu hlavnímu cíli – vyvinout vysoce výkonný DNS server. Při vývoji jsme však nezanedbali ani důkladné testování jak jednotlivých částí, tak celého serveru. Časem vznikl komplexní testovací framework integrující testy na různých úrovních, který je jednoduše rozšířitelný o další funkce a testovací scénáře.
Cílová rovinka (či spíš překážková dráha)
Po dvou letech vývoje, na podzim roku 2011, jsme si byli dostatečně jistí poskytovanou funkcionalitou, a proto jsme představili první veřejné vydání Knot DNS (verze označená jako 0.8). Již krátce po prezentaci na RIPE 63 ve Vídni, a také u nás na konferenci LinuxAlt v Brně, jsme začali dostávat první připomínky od uživatelů, které nám v následujících měsících pomohly vylepšit Knot DNS a opravit mnohé chyby, které jsme „nevychytali“ během předchozího vývoje. Verze 0.9 vydaná na začátku roku 2012 přinesla několik nových funkcí a oprav. Po ní jsme se intenzivně soustředili už jen na testování, hledání chyb a ladění, které nakonec vyústilo v první produkční verzi. Její Release Candidate byl zveřejněn na Valentýna a finální verze 1.0 pak byla vydána ve skutečně výjimečný den 29. února.
A jsme na konci tohoto blogpostu a tedy u toho, kde se o Knot DNS můžete dozvědět více. Jestli jsem vás navnadil, pokračujte v dalším čtení na Root.cz, pro který jsme připravili text skutečně mnohem obsáhlejší.
Když John Postel v roce 1980 definoval pravidlo robustnosti (známé také jako Postelův zákon), tak se zdálo být rozumné jej definovat jako: „Buď liberální v tom, co přijímáš, ale buď striktní v tom, co vysíláš.“ O pár let později bylo toto pravidlo rozšířeno v RFC 1122 o požadavek nejen přežít divoké prostředí špatně naformátovaných paketů, ale také nadále spolupracovat a komunikovat s implementacemi, které se takto neslušně chovají. Internet byl ve svých počátcích a bylo těžké odhadovat, jaká všechna zařízení budou do sítě připojena a jak dobře nebo špatně budou naprogramována.
Nicméně zpátky k návrhu internetových protokolů. Již o deset let později v roce 2001 popisuje Marshall Rose v RFC 3117 problémy, které přináší aplikace principu robustnosti do interoperability aplikací. Představte si, že máme dvě implementace:
implementaci Locke, kterou psal hodně šikovný programátor a docela si s ní vyhrál, takže je velmi liberální a dokáže přijmout a zpracovat libovolně naformátovaný paket a…
implementaci Demosthenes, kterou psal programátor hodně ve spěchu a posílá takové pakety, ze kterých se dělá trochu špatně i směrovačům po cestě.
Locke si s Démosthenem v klidu dokáží povídat. Locke se sice občas diví, co to Démosthenés říká, ale vcelku dobře si rozumějí a komunikace volně plyne. To se ovšem radikálně mění ve chvíli, kdy na scénu přichází implementace Rochester, kde byl programátor velmi striktní a naprogramoval Rochestera tak, že přesně odpovídá specifikaci protokolu a odmítá jakékoli odchylky od standardu, zatímco si Locke s Rochesterem může bez problému popovídat (ostatně jsou oba dva angličané). Dokonce pro Lockeho je komunikace s Rochesterem jednodušší, protože oba dva při komunikaci dodržují správný komunikační protokol. Naopak Démosthenés má se svou antickou řečtinou najednou problém. Démosthenés se může snažit mluvit s Rochesterem jak chce, ale ten mu prostě nemůže rozumět, protože nemluví společným jazykem.
A co by na to řekli All Blacks? Kdyby se o Postelově zákonu dozvěděli v půlce prosince minulého roku, tak by asi zareagovali takto:
Proč? Správci novozélandské domény .NZ v půlce prosince dokončili proces implementace DNSSEC, vypublikovali správný klíč a poslali jej do kořenové zóny. Následně byli upozorněni, že jejich klíč má nezvyklou sekvenci znaků v místě, kde je uveden RSA exponent. Pro srovnání si tento rozdíl pojďme ukázat konkrétně.
Délka exponentu je uvedena na prvním místě (00000011), tj. exponent je dlouhý tři bajty. Exponent je v tomto případě 65537 (00000001 00000000 00000001).
DNSSEC klíč pro novozélandskou doménu vypadal takto:
Již na první pohled je vidět, že exponent je v tomto případě delší (00000100), tj. 4 bajty. Nicméně hodnota exponentu (00000000 00000001 00000000 00000001) zůstává stejná, tedy rovna 65537.
V čem je tedy zádrhel? Dle standardu RFC 3110, který definuje kódování RSA klíčů pro použití v DNS, jsou počáteční nuly v exponentu zakázány. A nyní se dostáváme zpátky k počátečnímu sporu Postel vs Rose.
Správci novozélandské domény samozřejmě nasazení DNSSEC klíče pečlivě otestovali a vše správně fungovalo. Jinými slovy Démosthenés si při testování povídal s Lockem. Nakonec se bohužel ukázalo, že na scéně se skrýval Rochester v podobě implementace rekurzivního resolveru od firmy Nominum, která je při dekódování exponentu velmi striktní a po přijetí klíče novozélandské domény selhala při DNSSEC validaci. Toto nakonec vedlo k tomu, že bylo zapotřebí klíč novozélandské domény opravit a do kořenové zóny poslat klíč ve správném kódování.
Jaké z toho nakonec plyne poučení? Druhá část pravidla robustnosti stále platí, je zapotřebí být velmi striktní při implementaci protokolu, aby byla zajištěna dobrá interoperabilita. Nicméně je jistě ke zvážení, jestli nebýt striktní také při implementaci přijímací části, aby bylo možné odhalit chyby včas již při testování.
A co si myslíte vy? Je lepší být v implementaci striktní nebo liberální?
Ondřej Surý
P.S. Tento článek, respektive odkaz na něj, zahajuje naši komunikaci na Google Plus. Pokud tedy tuto sociální síť využíváte a chcete být informováni o našich projektech a aktivitách, přidejte si nás do svých kruhů.
Na pastebin.com se nedávno objevila zpráva, která slibuje, že 31. 3. 2012 proběhne masivní DDoS útok na DNS root servery v rámci tak zvané operace Global Blackout. Čtenářům našeho blogu je asi zbytečné připomínat, že znefunkčnění všech root serverů by znamenalo výpadek DNS a tím i de facto vypnutí Internetu. Tak jako u všech zpráv tohoto druhu je pochopitelně těžké určit, jak moc vážně se tím mají bezpečnostní týmy zabývat. O neuchopitelnosti Anonymous již bylo napsáno mnoho. Každopádně se tomuto možnému útoku věnovala některá poměrně čtená média a zdá se, že i DNS operátoři berou hrozbu částečně vážně; problém byl poměrně důkladně diskutován v uzavřených operátorských bezpečnostních listech. K tomuto oznámení se sluší odpovědět následující otázky:
Jak těmto útokům čelit?
Jakou mají vůbec šanci?
Proběhne vůbec nějaký útok, je tato zpráva hodnověrná?
Jak útoku čelit
Především stojí za to ve stručnosti zmínit, jak vlastně tento útok funguje. Jde o takzvaný DNS amplification attack. Principem tohoto útoku je, že útočník posílá podvržené dotazy na DNS resolvery. Jako zdrojovou adresu dotazu podvrhne IP adresu cíle, na který chce útočit. Díky jednoduché vlastnosti DNS, že odpověď je vždy větší než dotaz, dosáhne zesílení svého útoku. Vhodně zvolenými typy dotazu lze i z domácího připojení vygenerovat poměrně slušný tok dat. Takto vygenerovaný datový tok od více útočníků, pak může zahltit DNS server(y) či přístupové linky k nim. Z principu útoku je zřejmé, že útočník potřebuje ke své činnosti otevřené DNS resolvery, ale je bohužel smutnou skutečností, že těch je v současném Internetu více než dost, ačkoliv na toto téma byla vydána celá řada varování.
Metod, jak útoku čelit, je celá řada. Především by velice pomohlo, kdyby koncoví ISP dodržovali doporučení z BCP-38 nebo-li kdyby filtrovali odchozí packety, které nemají ve zdrojové adrese IP z jejich rozsahu. Tím by zabránili svým uživatelům podvrhovat IP adresy.
Druhou, mnohem problematičtější možností, je filtrovat všechny DNS dotazy z root serverů. Tyto servery nemají důvod se nijak ptát. Problémem tohoto řešení je, že je šité na míru pouze tomuto jednotlivému útoku a změna cíle útoku by znamenala další konfigurace. Navíc i IP adresy root serverů se čas od času změní a je šance, že aplikace této obrany napáchá více škody než užitku.
No a samozřejmě nejpřirozenější je neinstalovat zbytečně otevřené DNS resolvery. Většina existuje bohužel jen jaksi „omylem“, někteří správci bohužel nejsou příliš pečliví a s konfigurací DNS resolverů si tolik hlavu nelámou.
Šance takového útoku
Ačkoliv se pořád hovoří o 13 root serverech, již to dávno není tak, že 13 počítačů drží kořenovou zónu. Naopak velká většina těchto serverů má zrcadla všude po světě. Rekordmanem v počtu kopií je písmeno J, jež spravovuje Verisign, a které je na 70 místech. Samozřejmě i v každém z těch míst není jeden počítač, ale farma serverů. Abychom i my, sdružení CZ.NIC, přispěli k bezpečnosti, financujeme provoz dvou zrcadel v Praze, a to serverů F a L. Jak už to bývá, technologicky pozadu jsou, alespoň v tomto směru, servery spravované státními institucemi. Anycasting nevyužívají servery spravované ISI, NASA a University of Maryland. Pouze dvě kopie má i server spravovaný americkou armádou. Je možné, že skutečně masivní útok by mohl vyřadit z provozu právě tyto servery s malým počtem zrcadel, ale je velice obtížné shodit službu, jež má desítky dobře spravovaných kopií. Nemyslím si tedy, že by Anonymous měli v tomto příliš velkou šanci. Shodit DNS systém je mnohem větší oříšek než útočit na webové servery. Mimochodem, v minulosti již několik masivních útoků na root servery proběhlo a zatím se nikomu nepodařilo shodit všech 13.
Bude útok?
Především s ohledem na předchozí informace si myslím, že 31. března se může stát hodně věcí, ale rozhodně to nebude útok na DNS. Celé toto prohlášení vnímám spíše jako hoax, může jít klidně o odpoutání pozornosti. Ani Anonymous se jistě nebudou pouštět do akcí, u kterých je v podstatě mizivá šance na úspěch. Navíc tento útok by byl poněkud v rozporu s jejich dosavadní snahou o „svobodný Internet“.
Každopádně pozitivní na tomto „hoaxu“ je, že trochu přitáhl pozornost směrem k nastavení filteringu podvržených zdrojových adres a k nastavení DNS resolverů. Správná konfigurace obou těchto věcí může obecně pomoci při zvýšení bezpečnosti Internetu. Schválně se zkuste zamyslet, jestli v tomto nemůžete něco vylepšit ve vlastní síti.
Jako správce české domény máme poměrně dobrý přehled o tom, kolik existuje zabezpečených domén s koncovkou .CZ. Jak to ale vypadá na druhé straně?
Samotné měření toho, kolik je validujících resolverů, není bohužel jednoduchá záležitost. Žádný resolver nehlásí autoritativnímu serveru „já jsem validující“, takže pro detekci lze použít nepřímé techniky, které využívají znalost toho, jakým způsobem validující resolver žádá o DNS záznamy. Asi nejkomplexnější metodu měření navrhl Olafur Gudmundsson a Steve Crocker na konferenci SATIN 2011; popsanou ji najdete v článku Guðmundsson, Crocker: Observing DNSSEC validation in the wild. Tuto metodiku jsme použili pro naše měření. Kromě toho, že nemá smysl znovu vynalézat kolo, je jednotná metodika také důležitá pro srovnání s ostatními registry. V případě, že by každý registr vynalézal znovu a znovu metodiku měření validujících resolverů, bylo by následné porovnávání výsledků příslovečným porovnáváním jablek s hruškami.
Stručné shrnutí metodiky:
Pro zjednodušení bereme jednu IP adresu za jeden resolver, i když ve skutečnosti se za jednou IP adresou může v případě NATu skrývat více resolverů.
Pro detekci validujících resolverů se metodika snaží hledat odlišnosti mezi chováním „zastaralých“, tedy nevalidujících resolverů, a těch validujících. Ty se liší především dotazy na DS a DNSKEY záznamy:
dotaz na DS záznam – resolver označíme jako určitě validující
opakovaný dotaz na DNSKEY záznam v časových intervalech odpovídající době platnosti (TTL) tohoto záznamu – resolver také označíme jako určitě validující
samostatný dotaz na DNSKEY záznam – resolver označíme jako pravděpodobně validující
Z charakteru protokolu DNS vyplývá, že není možné, aby byla tato metodika absolutně spolehlivá. K jistému zjednodušení dochází proto, protože na straně autoritativního serveru není možné poznat, zda-li položený dotaz na DS nebo DNSKEY záznam vznikl na základě požadavku na validaci nebo jej vznesl nějaký testovací nebo monitorovací skript. Ke zkreslení výsledků přispívají i lidé, kteří prostými dotazy pomocí různých DNS nástrojů mohou způsobit zařazení IP adresy do jedné z výše uvedených kategorií. Podrobnější diskuzi nad použitou metodikou lze nalézt ve výše zmíněném článku.
Nejprve uvedeme výsledky měření z dubna 2011 a pak pro porovnání z prosince 2011. Měření se provádělo vždy tři pracovní dny na stejných autoritativních serverech.
Data z dubna 2011
Dle popsané metodiky jsme v našich DNS datech našli 6767 určitě a 727 pravděpodobně validujících resolverů. Vzhledem k tomu, že většina provozovatelů DNS serverů nemá ve svých sítích pouze jeden server, tak jsme získané IP adresy následně museli ručně agregovat na základě vlastníka IP adresy serveru. Toto seskupení představuje další zjednodušení, které ovšem v případě resolverů s největším provozem můžeme zanedbat.
V následující tabulce naleznete top 10 českých společností jejichž sítě provozují validující resolvery (podle počtu DNSKEY dotazů zaslaných z validujících resolverů).
Pokud by vás zajímalo, zda váš ISP validuje, podívejte se na www.dnssec.cz, kde najdete jednoduchý a průkazný test. V komentářích nám potom můžete napsat, jak jste uspěli či neuspěli, kdo má nebo nemá zájem na větším bezpečí svých zákazníků.
CZ.NIC se už po několik let účastní projektu DITL (A Day in the Life of the Internet), tedy volným překladem „Den života Internetu“, který je zastřešen organizacemi CAIDA a OARC. Účelem projektu je shromáždit datový provoz kořenových jmenných serverů a TLD autoritativních jmenných serverů z co nejvíce zdrojů a poskytnout tak možnost výzkumníkům zkoumat různé aspekty chování Internetu.
V letošním roce proběhl sběr dat v dubnu a trval dva dny. Využili jsme tedy nasbíraných dat a provedli analýzu českých resolverů na úroveň jejich zabezpečení z pohledu útoku typu otráveni „cache“ paměti DNS resolveru. Přesněji jsme zkoumali, jaké zdrojové porty daný DNS resolver používá u dotazů na autoritativní jmenné servery české domény .CZ. Pokud by resolver používal pořád stejný port (statický) či porty z posloupnosti (sekvenční), byl by velice snadno náchylný na Kaminského verzi DNS útoku na otrávení paměti DNS resolveru. Tím „snadno“ je myšleno útok v rámci sekund či minut bez potřeby náročného HW či velkokapacitního pásma pro připojení k Internetu. Raději ještě připomeneme, že pod pojmem otrávení paměti DNS resolveru si čtenář může představit situaci, kdy namísto své oblíbené webové stránky může být přesměrován na falešnou stránku útočníka a to změnou IP adresy k doméně v paměti jim používaného DNS resolveru.
A konečně se dostáváme k číslům. Z celkového počtu 32 408 českých DNS resolverů je snadno napadnutelných 6 519 serverů, což je 20.12 %. S ohledem na fakt, že už pěknou řádku let jsou k dispozici verze DNS serverů s pseudonáhodně generovanými zdrojovými porty, by mnozí z nás čekali toto číslo o něco nižší. Z výše uvedeného počtu napadnutelných serverů používá statické porty 4 017 serverů (12.40 %) a sekvenční porty 2 502 (7.72 %) serverů.
Dalším zajímavým údajem je procentuální zastoupení těchto snadno napadnutelných resolverů v celkovém provozu českých DNS serverů na .CZ domény a to je 12.15 %. Z něhož 10.76 % jsou resolvery používající statické a 1.39 % sekvenční porty. Dvanáct procent není zanedbatelných a proto už nyní CZ.NIC připravuje určité kroky pro zvýšení bezpečnosti uživatelů těchto DNS resolverů.
Výše uvedené statistiky napomáhají mapovat situaci zabezpečení DNS v České republice a proto budou ke konci roku 2011 doplněné ještě o analýzu DNSSEC; informace jsou pravidelně uveřejňovány na stránkách labs.nic.cz.
Najskôr sa už každému podarilo spraviť preklep v názve domény pri ručnom písaní do browseru a dostať sa na doménu zaregistrovanú „typosquatterom“, aby využil preklep k nejakému zisku (typicky reklamy). Artem Dinaburg prezentoval na konferencii Defcon 19 zaujímavú variantu nazvanú bitsquatting.
Bitsquatting je založený na predpoklade, že v počítačoch pripojených k internetu dochádza občas vplyvom tepla, elektromagnetického žiarenia apod. k chybe, ktorá prehodí v pamäti niektorý bit. Takáto bitová chyba nastáva veľmi zriedkavo, preto na „zmysluplné“ využitie sa musí jednať o mimoriadne často dotazovanú doménu.
Dinaburg si zaregistroval niekoľko variant populárnych domén s jedným prehodeným bitom, ktorý je na klávesnici ďaleko od originálneho znaku (napr. mic2osoft.com s prehodeným 7. bitom v znaku ‚r‘, aby sa to jednoduchšie odlíšilo od typosquattingu) a sledoval 7 mesiacov príchodzie dotazy. Za toto obdobie prišlo 52 317 dotazov z 12 949 unikátnych IP adries, čo je dosť malý počet oproti chybám z preklepov. Relatívne nízky počet je očakávateľný kvôli nízkej pravdepodobnosti výskytu bitovej chyby. Nasledujúci graf ilustruje rozloženie počtu spojení od unikátnych IP počas meraného obdobia:
Okrem troch anomálií (označených v grafe A, B, C) je počet IP za deň celkom rovnomerný. Prvé dva extrémy (A, B) podľa autora vznikli chybou cache priamo v infraštruktúre spoločnosti Zynga (tvorca hry Farmville), za posledný (označený C) je zodpovedná proxy alebo DNS resolver spoločný pre menšiu sieť.
Koncept vzbudil miernu nedôveru, pretože je celkom ťažké dokázať, že sa jedná o bitovú chybu a nie o zvláštny preklep alebo aktivitu skriptu, ktorý enumeruje domény. Asi najlepší argument podporujúci Dinaburgove tvrdenie sú rozdiely medzi dotazovanou doménou a HTTP Host hlavičkou: 3 % HTTP spojení na bitsquat domény obsahujú Host hlavičku odpovedajúcu pôvodnej („nebitsquatovej“) doméne, čomu pri typosquattingu nedochádza. Naviac v jeho príkladoch obsahujú bežne HTTP spojenia aj Referer.
Niektoré komentáre namietali, že pri podobných „náhodných“ chybách by neboli schopné počítače pracovať. V skutočnosti si človek takú chybu skôr vôbec nevšimne. Zhodou okolností som asi pred 15 rokmi robil experiment, ako sa PC vysporiada s chybami v RAM. Na starších PC bolo možné preprogramovať cez časovač frekvenciu obnovy pamäte (DRAM refresh). DRAM refresh zaručuje, že pamäť „nevybledne“ (nestratí sa z kondenzátorov náboj). Po znížení frekvencie refreshu trvalo rádovo minúty, než boli chyby človekom viditeľné (refresh je rádovo mikrosekundy až milisekundy). Prvé viditeľné chyby boli zmeny zobrazovaných znakov, logické chyby v aplikáciách a nakoniec pád systému. Podobne Dinaburg zachytil prípady havarujúcich Windows strojov, ktoré odosielali chybové hlásenia na bitsquat domény.
Minulý týden vyšel na serveru Root.cz pěkný článek DNSSEC jako bezpečné úložiště SSH klíčů, který byste si měli přečíst, pokud chcete, aby vám tento blogpost dával aspoň nějaký smysl. Ve zmíněném článku zaznělo jedno takové povzdechnutí „Bohužel, specifikace záznamu SSHFP dosud nebyla rozšířena o podporu pro ECDSA klíče, jejich otisky tedy prozatím není možné do DNS uložit.“, které spustilo řetěz událostí, které (snad) vyústí v aktualizaci RFC.
Po chvilce pátrání v RFC lze zjistit, že autoři RFC 5656, které do Secure Shell protokolu přidává ECDSA algoritmus, opravdu zapomněli zaktualizovat i RFC 4255 definující SSHFP záznam. Seznam algoritmů pro klíče a jejich otisky jsou udržovány v registru IANA v seznamu DNS SSHFP Resource Record Parameters a je možné je zaktualizovat pomocí mechanismu „IETF Consensus“, který je definovaný v BCP 26:
IETF Consensus – New values are assigned through the IETF consensus process. Specifically, new assignments are made via RFCs approved by the IESG. Typically, the IESG will seek input on prospective assignments from appropriate persons (e.g., a relevant Working Group if one exists).
Ve zkratce řečeno, pro aktualizaci seznamu algoritmů je zapotřebí samostatné RFC. Jelikož pracovní skupina secsh je již uzavřena, tak zbývaly dvě možnosti – najít jinou pracovní skupinu, která by byla blízko, nebo nový draft publikovat jako individuální.
Tak či onak nový Internetový Draft (I-D) se nenapíše sám… a jelikož byl DNSSEC nedávno obohacen o rodinu algoritmů SHA-2, tak nebylo potřeba začínat na zelené louce, ale bylo možné se inspirovat již schváleným RFC. Také proto, ale nejen z tohoto důvodu, nový návrh rozšiřuje záznam SSHFP i o otisky pomocí SHA-256. Původně draft obsahoval i SHA-385 a SHA-512, ale nakonec na základě komentáře Ólafura Guðmundssona (předsedajícího pracovní skupině DNSEXT) byl výčet algoritmů zredukován jen na SHA-256 (aneb pokud to stačí pro otisk v DS záznamu, tak to musí stačit i pro SSHFP záznam). Další komentáře, které jsme dostali a následně začlenili do návrhu, byly od Stephena Kenta (ředitel oblasti Security).
Jedna z připomínek byla, zda-li by draft nemohl také obsahovat příklady nových záznamů. Což bylo již kousek od toho napsat funkční implementaci nových algoritmů do OpenSSH, což, jak se nakonec ukázalo, nebyl nijak heroický výkon a výsledek (používejte pouze na vlastní riziko) naleznete v patchi ssh-sshfp-ecdsa.patch.
Výsledný návrh nového I-D byl publikován pod názvem draft-os-ietf-sshfp-ecdsa-sha2 (zdrojové xml). Stephen Kent také navrhl, že bude nejlepší poslat nové I-D do obecné skupiny SAAG, což proběhlo hned po nahrání I-D do nástrojů IETF. Zatím se k novému návrhu nikdo nevyjádřil, takže doufejme, že je to kvůli tomu, že je to vcelku dost nudný návrh RFC :). Těsně před psaním tohoto příspěvku jsem ředitele oblasti Security požádal, zda-li by náš návrh nesponzoroval. Takže držme palce, aby tento jednoduchý návrh (ECDSA bude mít číslo 3, SHA-256 bude mít číslo 2), který ovšem v jazyce RFC znamená 9 stran textu :), hladce projde schvalovacími procesy IETF.
Pokud máte nápad na nový protokol, standard nebo jen menší či větší vylepšení stávajícího (viz toho rozšíření SSHFP o nové algoritmy), tak se na nás můžete kdykoliv obrátit. Velice rádi vám s psaním návrhu nového RFC pomůžeme.
V týdnu od 21. března se v Akademii CZ.NIC uskutečnil BIND 10 Developer Meeting a já, spolu s mými kolegy z Laboratoří, jsem měl možnost podívat se, jak se vyvíjí nová verze téhle nejpoužívanější implementace DNS.
BIND 10 navenek přináší úplně nový design a množství funkcí, samotná koncepce vývoje však také doznala změn. Jak to vyjádřil programový manažer BIND 10 Shane Kerr, BIND 9 vznikal stylem „top-down“ a jeho vývoj byl více řízen někde „shora“. U nové verze se vývojáři snaží více o styl „bottom-up“ a méně o centralizované řízení. Projevem toho prvního je, že se jeho tým snaží o silnou modulárnost nového BINDu, kdy jednotlivé moduly (v praxi reprezentované samostatně běžícími procesy) jsou do velké míry nezávislé. Projevem toho druhého je zase určitá rovnost mezi všemi členy týmu (Shana nevyjímaje). Ta může být na jedné straně přínosná; každý má možnost „dostat se ke slovu“ a pokusit se prosadit svůj nápad či přístup. Na straně druhé to může vést k nekonečným diskusím, ve kterých trochu chybí nějaká autorita, která by ve věci „vynesla soud“ či aspoň nasměrovala diskusi produktivnějším směrem.
Vedení vývojářského týmu je v případě BIND 10 nepochybně náročné. Tvoří ho totiž patnáct lidí z celého světa – USA, Číny, Japonska, Velké Británie, Nizozemska i od nás z Čech. Tito lidé se osobně scházejí čtyřikrát do roka, aby tváří v tvář prodiskutovali jak plán dalšího vývoje, tak některé implementační detaily.
Část vývojářského týmu BIND 10 na setkání v Praze. Druhý zleva stojí Shane Kerr, třetí je Michal Vaner z Laboratoří CZ.NIC.
Byl jsem celkem překvapen jejich disciplínou a pracovním nasazením, když během těch pěti dnů, které tady strávili, věnovali práci devět nebo i více hodin denně. Na druhou stranu, jak už to tak bývá, když několik lidí s různých koutů světa a s různými názory a přístupy o něčem diskutuje, občas se nechá unést k již zmíněným dlouhým a ne zcela produktivním výměnám názorů.
Pravděpodobně největší výzvou je rozdělování a plánování úkolů a koordinace týmu; osobních setkání je málo a většina práce se tak musí plánovat do detailů a dopředu a to na období několika týdnů nebo i měsíců. Tým BIND 10 zvolil pro práci agilní metodu Scrum upravenou pro využití v mezinárodním týmu, který se nemůže setkávat každý den, což ostatně Scrum vyžaduje. Základem jsou za prvé face-to-face meetingy jako ten, kterého jsme se zúčastnili, a za druhé konferenční hovory probíhající téměř každý den. Podle Shanových slov zaberou minimálně 15 procent času celého týmu, pro vývoj jsou ale velice přínosné. Metodu Scrum využívá vývojářský tým teprve od minulého roku a její zavedení je prý skutečně znát.
Dalším výrazným prvkem provázejícím vývoj BIND 10 je testování. Tady musím mezinárodní tým vývojářů pochválit, protože testování věnuje skutečně mnoho času a prostředků. Skutečně bylo vidět, že „test-driven development“ není jen prázdná fráze. Až doposud se věnovali hlavně unit-testům, ale v plánu mají také testování na vyšší úrovni, která by měla ověřovat, jak se bude celý systém chovat v různých situacích. Cílem je zvýšit spolehlivost a důvěru uživatelů v tento systém; k tomuto cíli se podle mě vydali tou správnou cestou. Doufejme, že to dotáhnou do konce a BIND bude mít šanci zbavit se své nepříliš lichotivé přezdívky – Buggy Internet Name Daemon.
Sledovat práci vývojářů BIND 10, poznat lidi, kteří za ním stojí, a vidět, jak vzniká nová verze nejpoužívanějšího DNS softwaru bylo nevšední zkušeností. I když u nás v Laboratořích zatím žádný mezinárodní projekt nevedeme, v mnohém se jistě můžeme z jejich práce poučit či inspirovat.