Čas, kdy vstoupí v účinnost GDPR se nemilosrdně krátí. Nebojte, v tomto příspěvku nebudu strašit, co vše může hrozit firmám, ani vyjmenovávat, na co byste neměli s touto právní úpravou zapomenout, ale zaměřím se „pouze“ na zpracování osobních údajů u dětí, konkrétně čl. 8, upravující podmínky udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů dítěte v souvislosti se službami informační společnosti.

„Pokud se použije čl. 6 odst. 1 písm. a) v souvislosti s nabídkou služeb informační společnosti přímo dítěti, je zpracování osobních údajů dítěte zákonné, je-li dítě ve věku nejméně 16 let. Je-li dítě mladší 16 let, je takové zpracování zákonné pouze tehdy a do té míry, pokud byl tento souhlas vyjádřen nebo schválen osobou, která vykonává rodičovskou zodpovědnost k dítěti. Členské státy mohou pro uvedené účely právním předpisem stanovit nižší věk, ne však nižší než 13 let.“

Jak se ukazuje, např. ze zkušeností v rámci mezinárodní sítě INSAFE či prosincového workshopu uspořádaného Spolkem pro ochranu osobních údajů, implementace tohoto článku v praxi přináší řadu problémů.

Tím nejdůležitějším je především otázka, jak „s vynaložením přiměřeného úsilí“ ověřit, že daná osoba je skutečně rodičem (resp. zákonným zástupcem). Další problémy přinese nastavení věkové hranice, u které bych se nyní rád zastavil a poukázal na problém, který v České republice hrozí.

V rámci typického evropského kompromisního řešení uspokojujícího všechny členské státy bylo dohodnuto, že „základní“ hranice je 16 let, státy si ji ale mohou ve svém právním předpisu snížit až na 13 let. Na následující infografice je názorně vidět, jakým směrem se jednotlivé země ubírají. Aktualizováno 12. 2. 2018 o nové informace z Lotyšska.

V rámci návrhu českého zákona o zpracování osobních údajů se počítá s možností snížení věkové hranice na 13 let, byť zaznívají hlasy (v rámci připomínkového řízení požaduje změnu věkové hranice např. Nejvyšší soud, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Nejvyšší kontrolní úřad a tři kraje – Ústecký, Vysočina a Zlínský), zda by to nemělo být 15 let, tj. věk, se kterým je spojeno nabytí řady práv či (částečné) trestní odpovědnosti či 16 let.

Zde je třeba si uvědomit, že i děti mladší 15 let mohou dnes dělat prostřednictvím Internetu celou řadu právních jednání, např. uzavřít nákupem v e-shopu kupní smlouvu, o používání sociálních sítí nemluvě. A při řadě těchto jednání není nyní až na pár výjimek, jako je např. nákup alkoholických nápojů či tabákových výrobků, údaj o věku vyžadován. V podstatě bez problémů si tak nezletilí mohou online koupit MP3 přehrávač, vstupenky na festival a podobně.

V České republice se však velmi snadno může stát, že po jistou dobu hranice pro svobodné užívání Internetu (resp. služeb informační společnosti) nakonec nebude 13 let, ani 15 let, ale nejvyšší možná a to 16 let. Stačí k tomu jediné! Aby naši zákonodárci nestihli včas projednat již zmíněný zákon o ochraně osobních údajů. Až do jeho vydání ve Sbírce zákonů totiž bude od 28. května 2018 pro Českou republiku (i další státy bez vlastní právní úpravy) platit „základní“ hranice 16 let.

Dostaneme se tím tak do paradoxu, kdy děti od svých 15. narozenin budou vedle nakupování v e-shopu moci řídit malou motorku, mít sex či být odpovědní za jízdu na černo, ale nebudou si moci založit účet na Facebooku či na Instagramu.

Pokud nechceme do tohoto stavu dojít, je třeba, aby Ministerstvo vnitra co nejdříve „vyslalo“ zákon do dalšího legislativního procesu a následně došlo k co nejrychlejšímu projednávání v Senátu tak, aby byl publikován ve Sbírce zákonů ještě před 25. květnem 2018. Dle zkušeností s projednáváním jiných zákonů víme, že času už moc nezbývá.