Křest knihy Hradla, volty, jednočipy a jeden rozhovor k tomu

Na konci loňského roku nás informovali kolegové, že se chystá vydání nové knihy Hradla, volty, jednočipy. Nikdo však netušil, že se právě tento titul stane tím nejrychleji prodaným prvním nákladem za celou historii Edice CZ.NIC. První kusy byly rozebrané za tři dny a v současnosti se expeduje první dotisk.

Po přečtení několika diskuzí a komentářů k této knize jsem pochopila proč. Nejlépe to vystihují úvodní slova Petra Koubského, mentora knihy: „Po dlouhé době někdo sepsal původní českou knihu o elektronice a číslicové technice, knihu dokonale uzpůsobenou současným podmínkám a možnostem, knihu informačně bohatou a přitom vtipnou a laskavou.“ Kniha Hradla, volty, jednočipy je totiž psaná pro zájemce o elektroniku, číslicovou techniku a nadšence do bastlení. Nemá udělat ze čtenáře odborníka složitých elektronických konstrukcí, ale má mu poskytnout základní informace o tom, jak to vlastně funguje a co vše lze sestavit v domácím prostředí. Nevyhýbá se ani tématům spojeným s bezdrátovou komunikací a Internetem věcí. Jejím autorem je Martin Malý, který se na svém webu představuje jako tvůrce věcí elektronických, programátorských a písemných a je známý také pod přezdívkou Arthur Dent nebo Adent.

Přiznám se, že jsem pana Malého znala jen letmo z kurzu Arduino pro učitele, který přednáší společně se Štěpánem Bechyňským v Akademii CZ.NIC. Brzy jsem zjistila, že se jedná o osobnost, která svými názory a prací oslovuje nemálo lidí. Není tedy divu, že se příznivci bastlení z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a Robodoupěte rozhodli na svém plánovaném setkání uspořádat 10. února křest jeho první knihy.

Zahájil ho krátkým představením David Obdržálek, asistent na Katedře teoretické informatiky a matematické logiky. Zakrátko předal slovo autorovi Martinu Malému, který vylíčil celý „životní“ příběh knihy a svou řeč ukončil slovy: „Nebojte se, zkoušejte, nemáte se čeho bát. Maximálně přijdete o nějaké součástky, ale užijete si u toho nebetyčnou legraci.“ Kmotrem knížky nemohl být nikdo jiný než dlouholetý kamarád a spolupracovník Štěpán Bechyňský, který pracuje ve společnosti Microsoft jako odborný konzultant pro IoT řešení v regionu CEE a s Martinem Malým školí učitele, kteří vyučují elektroniku, elektrotechniku nebo programování na úrovni základní nebo střední školy. Jak se sám o knize vyjádřil: „Jsem hrozně rád, že taková kniha vznikla, protože to dává velké možnosti lidem, kteří neměli šanci dostat řádné technické vzdělání díky našemu školnímu systému.“ Kniha byla pokřtěna isopropylalkoholem, následovala autogramiáda a v závěru odpoledne jsem měla možnost panu Malému položit pár otázek a příjemně si popovídat.

Jste velmi aktivní, živíte se psaným i mluveným slovem. Z dnešního křtu jsem pochopila, že napsat knihu byla pro Vás už jistá nezbytnost. Je to tak? A co Vás přivedlo k rozhodnutí svěřit její vydání právě sdružení CZ.NIC?

Ano, je to tak. Muselo to ven. Úplně prvotní impuls vzešel přibližně před osmi lety z mého okolí, kdy všichni začali vydávat knížky. Ptal jsem se sám sebe, o čem bych asi psal já. Tehdy jsem napsal knížku o webových technologiích, ale nakonec z toho nic nebylo. Zvažoval jsem co dál a odpověď se nabídla sama. Při kurzech Arduina účastníci kladli stále se opakující otázky, protože neměli vědomostní základ. Sice ho znali ze školy, ale zůstali nepopsaným listem. Ukázalo se tedy, že to musím napsat.

Přemýšlel jsem o komunitním financování, ale kniha by pak vyšla draze. Myšlenka však stále klíčila a shodou okolností jsme se v tu dobu začali bavit s CZ.NICem a Vilémem Sládkem o tom, že by se nějaká knížka mohla vydat. Pořád na to nebyl ten správný čas, až do loňského roku, kdy jsem začal mít určité zdravotní problémy a musel jsem zůstat doma. Nechtěl jsem úplně zahálet a rozhodl jsem se, že tu knížku napíšu. Naštěstí jsem měl dost materiálu, protože jsem poměrně plodný autor. Začal jsem vše kompletovat, psát surový text a nakonec z toho vyšlo 600 000 znaků. Ani jsem netušil, že z toho bude takhle tlustá knížka.

Proces vzniku takové knihy musí být někdy dost náročný. Dával jste dohromady podklady, psal jste a zároveň jste měnil strukturu. Neměl už jste toho někdy plné zuby?

Jak jsem říkal, jsem plodný autor a díky mým pracovním zkušenostem jsem zvyklý na psací dril. Měl jsem toho někdy dost spíš ze zdravotních důvodů. Výhodou je, že když píšete doma, můžete toho nechat, odpočinout si a pustit se do toho za nějaký čas. Takže mě to psaní ani neštvalo, štvát mě to začalo až ve chvíli, kdy to bylo dopsané. Je totiž potřeba, aby to někdo přečetl a opravil. Dostal jsem připomínky, zapracoval je a tak pořád dokola. Když už jste to měli v ruce vy, tak jsem si říkal, že to snad bude lepší ani nevydávat. To bylo ryzí autorské zoufalství. Když to bylo venku a já věděl, že to je dobré, tak mě chytly roupy a psal bych další.

Z pochvalných slov Petra Koubského vyznělo i jisté politování, že v České republice nevychází více podobných publikací od českých autorů. Souhlasíte s jeho tvrzením?

Jeho slov si velmi vážím. S těmi knížkami je to taková zvláštní věc. Já si pamatuji, že po revoluci začala vycházet spousta časopisů o počítačích a o programování, kde byly recenze programovacích jazyků a výpisy kódů. Nebyl ještě ve velkém přístupný Internet a tyto informace se šířily především v časopisech. Potom se některé tyto tituly přeformovaly do časopisů o spotřební elektronice. Zůstalo jen pár webů, které se věnují této problematice. Postupem času jsem zjistil, že existují jedno až dvě nakladatelství, které se věnují konkrétně elektronice. Jedno z toho bylo nakladatelství BEN technická literatura, které ovšem v posledních letech asi utlumilo svou činnost. Vydávají pár knížek ročně a už se ani nevěnují tolik samotné elektronice. Další věc je, že nejsou autoři a když nejsou autoři, nejsou vydavatelé. Navíc to asi nepřipadá nikomu natolik zajímavé, aby to vydával. Trochu odbočím a vrátím se do 80. let, kdy vycházel časopis Mikrobáze. Vedl ho Ladislav Zajíček, který byl fanatik do práce a psaní. Pamatuji si, že ve svém úvodníku psal o tristní úrovni československé publicistiky v oblasti elektroniky a narážel na to, že články trpí příšerným slohem, který odpovídá slohu inženýra, co své stylistické vzory získal čtením skript.

Já s ním souhlasím. Opravdu, spousta dnešních knih mi připadá jako vysokoškolská skripta, které někdo přebudoval do podoby knížky. Když už něco vyjde, nedá se to učíst a je to hrozně suchý. Elektronika si zaslouží, aby se o ní psalo poutavě. Doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo, že kniha není úplná suchařina a že čtenáře k tomu přivede. Třeba mi za to ortodoxní technici budou nadávat, že je to terminologicky nejednoznačné, ale to už je život.

Už jste naznačil, že se chystá pokračování, které bude věnované struktuře procesorů a osmibitových počítačů a zaměří se na stavbu konstrukcí a emulaci. Zdá se, že materiálu máte dostatek. Kdy si myslíte, že se čtenáři pokračování dočkají? Chtěl byste se držet i svého slohového stylu, který sklidil takovou chválu? Nebo je nevyhnutelné přijmout ten učebnicový?

Ne, rád bych dodržel stejný styl. Je v podstatě několik vzorů, na kterých jsem si svůj sloh brousil. Jeden z nich je právě zmiňovaný Ladislav Zajíček, který napsal knížku Bity do bytu. Byla to učebnice o Assembleru Z80, která byla psaná hravým stylem, s hezkými obrázky a schématy. Byla psaná přirozeným jazykem. Další inspirací byly materiály od bratrů Smutných a lidí okolo nich, kteří měli schopnost psát čtivě, sice to byl inženýrský materiál, ale dalo se to číst. Pravidelně píšu od roku 2002, vybudoval jsem si už nějaký styl a měnit ho nebudu. Nechci, aby to bylo odborné pojednání. Je a bude to knížka pro lidi, kteří jsou nadšeni a chtějí si připomenout ducha konce 80. let. Bude to fanouškovská knížka.

A kdy bude? To nevím, ale tentokrát bude muset vzniknout při práci. Posouvá se to dopředu, ale v tuhle chvíli nejsem schopný říct přesný termín. Nicméně to nebude řádka let, ale měsíců a doufám, že by ten druhý díl mohl do konce roku být nebo alespoň začátkem příštího, ale kdo ví…

Ve své knize děkujete svým nejbližším, spolupracovníkům a podporovatelům. Věnoval jste ji však svému hrdinovi z mládí Eduardu Smutnému. Byla to pro Vás jasná volba? A čím Vás fascinuje jeho práce dodnes, že i po těch letech jste na něj pamatoval?

Eduard Smutný je úžasná postava české počítačové historie. On a jeho dvojče Tomáš vytvořili už za socialismu vývojářský tým, jak ho známe dneska. Jeden se zaměřoval víc na software a druhý měl na starosti hardware. Myslím, že ten jejich tým byl čtyř nebo pětičlenný. Opravdu dokázali tvořit efektivní tým i v tehdejší době, která byla neskutečně zkostnatělá, ztuhlá a rigidní, a to i přes všechny problémy s dostupností součástek, technologií a informací. Sestavili hned několik počítačů. Úspěšný JPR-12, pak přišla JPR-1, kterého navrhl Eduard Smutný a Tomáš Smutný ho naprogramoval. Návrh popsali a vydali v Amatérském rádiu, byl to vlastně svým způsobem československý počítačový open-source. Zveřejnili výkresy desek, schémata zapojení, princip fungování, rozpisy součástek a na poslední stránce vyšla maska klávesnice. Což mě jako devítiletého kluka hrozně fascinovalo. Navíc tam ještě napsali, jak se programuje v MIKRO BASICu, což bylo moje první setkání s programovacím jazykem. Bylo to Amatérského radio, č. 2, ročník 1983, modrá řada, kdyby měl někdo zájem. Pro mě to tehdy bylo zjevení a vlastně začátek celého mého zájmu o počítače, elektroniku, číslicovou techniku a programování. Postupem času pak Eduard Smutný udělal několik počítačů, jeho poslední byl počítač Ondra, což byl svého času takový drobný technický zázrak. Když kniha vznikala, bylo jasné komu ji dedikovat, protože Eduard Smutný stál na začátku všeho, on byl ten autor, který mě de facto přivedl k mojí další kariéře.

Uvádíte, že nejlepší způsob jak se něco naučit, je zkusit si to. Pokud bychom se drželi pouze elektroniky a číslicové techniky, co bylo tou Vaší první zkouškou a co si kladete za tu budoucí?

U nás v rodině se traduje, že u babičky na zahrádce jsem si vzal lopatičku na písek, odšrouboval víko z rozvodné skříně a strčil jsem tam kabel. Dostal jsem hroznou ránu, potom jsem to zopakoval s navlékací šňůrkou do zásuvky a dostal jsem ránu ještě třikrát nebo čtyřikrát. A nejspíš mě to nasměrovalo, protože když jsem šel do nemocnice na trhání nosních mandlí, dostal jsem od rodičů knížku, která se jmenovala Od krystalky k modelům s tranzistory. Knížku jsem si přečetl, zjistil jsem, co je tranzistor a chtěl jsem se podívat, jak vypadá. Vzal jsem dědečkovo rádio a podíval jsem se, co je uvnitř, a protože na tranzistoru nebylo vidět, co je to za typ, vytáhl jsem ho a odstřihl. Já jsem si to přečetl, ale dědečkovo rádio přestalo fungovat. Potom někdy ve třetí třídě jsem si půjčil časopis Věda a technika mládeži. Zrovna tam bylo popsané, jak si postavím digitální hodiny, samozřejmě pro mě to bylo v té době nedosažitelné, ale to jsem nevěděl. Věřil jsem, že si dojdu do obchodu pro součástky a doma si hodiny postavím. Shodou okolností si toho všiml kluk ze staršího ročníku a řekl mi o kroužku elektroniky. Začal jsem tam docházet a naučil se základy. Potom se kroužek přeměnil na programovací, plynule jsem pokračoval a začal programovat a hrát hry.

A co teď? Teď už je to jenom vysloveně nostalgické hraní si se součástkami. Všechno už mám doma připravené a odladěné. Takže už jen zbývá začít stavět ekvivalent počítačů, jako ZX81 nebo Commodore C64, a napsat pro ně ovládací program.

Autor:

Komentáře (2)

  1. Dario říká:

    Barbora Hlubková, thank you ever so for you post.Much thanks again.

  2. SAKURA říká:

    Děkuji za své děti.

Zanechte komentář

Všechny údaje jsou povinné. E-mail nebude zobrazen.