Síťové sekci konference Intel European Research and Innovation Conference 2013 (program) jednoznačně vévodily dvě zkratky: SDN (Software Defined Networking) a NFV (Network Functions Virtualization). O SDN jsem už na tomto místě psal a na další příspěvek se chystám v souvislosti s účastí CZ.NIC v FP7 projektu NetIDE.
O virtualizaci síťových funkcí přednášeli především zástupci velkých telekomunikačních operátorů (Telefónica, Verizon) a firem, které jim navrhují infrastrukturu a dodávají služby. Mně osobně daly jejich příspěvky možnost nahlédnout pod pokličku sítí 4G LTE, o nichž, přiznám se, jsem toho dosud mnoho nevěděl. Ne že bych byl teď o mnoho moudřejší, ale jeden základní dojem jsem si přece jenom odnesl – tyhle sítě jsou v porovnání se standardním Internetem pekelně složité. Už jen ta záplava zkratek, namátkou: OSS, BSS, HSS, MME, PCRF, OTT, BRAS, SGSN, GGSN, VAS … Virtualizace je pak celkem pochopitelně jednou z cest, jak tento moloch zvládnout.
Přemýšlel jsem o tom, kde se ta složitost vlastně bere. Zčásti jde jistě na vrub známých nedostatků v reálném Internetu, jakými jsou třeba nefungující multicast či chabá podpora mobility. Hlubším důvodem je ale podle mého známý end-to-end princip, na němž jsou protokoly TCP/IP postaveny, tedy v podstatě hloupá a ne zcela spolehlivá síť, jež funguje díky tomu, že pokročilejší funkce jsou soustředěny v koncových stanicích. Je jasné, že v takové best-effort síti je obtížné nabízet zákazníkům diferencované služby a podle toho je pak také kasírovat.
Když tedy technologičtí experti předestírají vize budoucího Internetu jakožto sítě chytrých telefonů a jiných mobilních zařízení, musíme si uvědomit, že se nejedná jen o osvobození od kabelů, ale dost možná taky o podstatné změny v architektuře globální sítě – bude to vlastně ještě Internet, jak jej dnes známe?
Ladislav Lhotka