Minulý týden vydal ÚS nález ve věci uchovávání provozních a lokalizačních údajů (tzv. data retention). Pokusím se pro vás pětadvacet stránek textu shrnout: ÚS nálezem ruší ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a vyhlášku č. 485/2005 Sb., o rozsahu uchovávaných údajů, formě a způsobu jejich předávání.
A argumentace je moc hezká a v podstatě reflektuje výtky, které na napadenou úpravu směřovaly od počátku: úprava byla přijata v souvislosti s bojem vůči nejzávažnější kriminalitě, ale zákon umožňoval uchovávání a poskytování bez rozlišení závažnosti trestného činu, který je vyšetřován. Jako v mnoha případech, i tady šli národní legislativci nad rámec požadavků Evropské unie (poznámka autorky: což však není specifikum pouze ČR – stejný argument se objevil i v Německu), protože právě Směrnice 2006/24/ES výslovně uvádí, že uchovávané údaje mají být dostupné pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných (poznámka autorky: podle českého trestního zákoníku se trestné činy dělí na přečiny a zločiny, rozhodující je míra zavinění – úmysl nebo nedbalost, a horní hranice trestu odnětí svobody; zvlášť závažné trestné činy jsou trestné činy spáchané úmyslně, s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně 10 let) trestných činů. Tuzemská úprava žádný takový limit neobsahovala, navíc ani nestanovila podmínky uchovávání údajů, jejich použití, záruky proti zneužití a případné sankce. Pro oprávněné orgány, které ostatně nebyly úpravou ani vymezeny, tedy bylo vyžádání provozních a lokalizačních údajů velmi pohodlné usnadnění práce. A protože obecně je státní správa spíše pohodlná instituce, pro kterou je snadnější přinutit jiného k aktivitě než jí vyvinout samostatně, mohlo se vesele předávat i v jednoduchých případech, kde by např. neměl šanci projít odposlech.
Napadená právní úprava tedy umožňovala masivní zásah do základních práv a svobod jednotlivců, aniž by byla určitá a jasná a byl jasně a přesně vymezen její účel. Údaje byly shromažďovány plošně a preventivně, bez předchozího podezření. Navzdory tomu, že uchováván není obsah zpráv, přesto, jak uvádí ÚS, bylo možné v kombinaci údajů o uživatelích, datech, místech a formách telekomunikačních spojení, jsou-li sledovány v delším časovém úseku, sestavit detailní informace o společenské nebo politické příslušnosti, osobních zálibách, sklonech, slabostech jednotlivých osob a s vysokou mírou pravděpodobnosti předvídat její aktivity v budoucnosti. Stát se tak stával pověstným „Velkým bratrem“, který je všudypřítomný, a, jak uvedl německý soud, ústavní práva na soukromí, právo svobodné volby a svobodu projevu přestávají prakticky existovat.
Kromě rozhodnutí, že úprava není v souladu s ústavněprávními limity, protože porušuje požadavky plynoucí z principu právního požadavku a koliduje s požadavky na omezení práva na soukromí, ÚS vyjádřil pochybnost nad samotnou nezbytností a přiměřeností plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů. Na statistikách objasněnosti kriminality se totiž přijetí napadené právní úpravy nijak pozitivně neprojevilo.
V souvislosti s výše uvedeným ÚS rovněž doporučil úpravu příslušných ustanovení trestního řádu a neodpustil si rýpnutí do navrhovatele (poznámka autorky: poslanci PSP ČR, zastoupení Markem Bendou (ODS)), který má v současnosti v PS většinu a mohl zákon změnit standardní cestou. Na rozdíl od německého Spolkového ústavního soudu však nepřikázal všechna uchovávaná data bezodkladně smazat. Operátoři zatím zůstávají zdrženliví, ostatně nález ještě nebyl vyhlášen ve Sbírce zákonů, tudíž dosud není vykonatelný, nicméně i bez výslovného rozhodnutí by pak měli dosud shromážděné údaje smazat a orgány, které si údaje vyžádaly v rámci své činnosti, je již nepoužít.
Zuzana Durajová